Erich Maria Remarque zasadil děj svého románu „Miluj bližního svého“ do střední a západní Evropy časů nezadržitelně se blížící druhé světové války. Ludvík Kern se svou milou Ruth a přítelem Josefem Steinerem se ocitají v situaci lidí bloudících mezi Rakouskem, Československem, Švýcarskem a Francií a marně hledajících zázemí, přičemž cesta do domovského Německa je uzavřena Hitlerem a jeho družinou. Díky autorovu vypravěčskému umu celý příběh proniká atmosféra beznaděje z nepochopení, které nepřímo dává okolní společnost hlavním hrdinům na jejich cestě, jejíž konání si ovšem ani v nejmenším nevymysleli. Absurditu toho všeho nejlépe vykresluje procedura nazvaná „vypovězení do sousední země“ spočívající v převozu uprchlíka na stanici pohraniční stráže, jejíž osazenstvo poradí efektivní způsob ilegálního překonání hranice, za jejíž střežení jinak tamní mužstvo odpovídá … Nemluvě o příležitostných pobytech ve vězení, které Kerna a Steinera čas od času neminou, i když se jim zpravidla podaří uniknout potrestání za drobné podvůdky, bez kterých by ale pokračování jejich cesty bylo nemožné.
Z hlediska sledované problematiky není podstatný závěr příběhu (Kern s Ruth kupodivu legálně odplouvají do Mexika, Steinerovi nevyjde riziko návratu inkognito do Německa za umírající ženou …), pointu přinášejí samy dějiny – rozvrat Evropy nepřichází skrze přijímání utečenců, ale kvůli ignorování zhouby, která hrdiny příběhu vyhnala na útěk. Ovšemže nelze srovnávat nesrovnatelné, ale proč si nepoložit některé otázky? Při pasáži o Kernově pobytu v Praze čtenář v duchu doufá, že právě naše hlavní město nabídne vlídnost a vstřícnost – jak by pochodil dnes? Kdo mohl za to, že se ze studenta medicíny stal podomní prodejce a příležitostný karetní hráč? Na kolik přišel celý ten systém dopravy na hranice a posílené hlídky?
A ještě jednu inspiraci Remarque nabízí, a to v samotném názvu svého díla. Miluj bližního svého (jako sám sebe) je základní pravidlo křesťanství, ano, toho křesťanství, jehož údajné zachování v Evropě podle některých diskutérů má zdůvodnit striktně odmítavý postoj k imigraci. Slovo bližní ovšem neznamená nějakého výběrového kamaráda. Vyzývá ke schopnosti vidět kolem sebe lidské bytosti a jako takové je přijímat, zvláště jsou-li v nouzi a nebezpečí. To samozřejmě neznamená přehlížet problémy nebo rezignovat na obranu před ohrožením; není třeba ani uměle budovat sympatie, které ovšem čtenář mimoděk ke Kernovi, Ruth a Steinerovi pocítí, když zblízka sleduje jejich anabázi. Ať ale pro nás tito hrdinové literárního příběhu nejsou více lidmi než aktéři současných skutečných dramat.
Filip Breindl