Díky zprávám o vystoupení papeže Františka před náboženskými představiteli Srí Lanky či o svatořečení Josefa Vaze vyvstávají před duševním zrakem některé obrazy ze Svatého týdne 2012:
Vysoko v horách, v krajině porostlé zelenými čajovými keříky, na dohled od nejvyššího vrcholu země Pidurutalagaly, v osadě nuzných obydlí plantážních dělníků hlaholí desítky dětských hlasů v jednoduché, poněkud stísněné jednopatrové budově, v níž sestry jedné z místních kongregací provozují školku. Děti přijímají bez rozdílu náboženského vyznání a národnosti, ostatně křesťanská přítomnost je v daném regionu nepatrná a většinu obyvatelstva tvoří tamilští přistěhovalci. Evropskou návštěvu řeholnice ujišťují, že dostávají jakýsi příspěvek místních úřadů a občas i nějakou platbu od rodičů, což ale těžko pokryje veškeré náklady včetně stravování dětí. Pak ohromí sumou roční dotace, kterou potřebují – jde o neuvěřitelné DVA TISÍCE dolarů a absurdní níži této částky naznačí orientační přepočet na dítě a pracovní den – jde asi o pět centů, což i při nízkých nákladech na živobytí svědčí o obdivuhodné skromnosti a soběstačnosti.
Usměvaví snědí hoši, kteří si s křikem hrají na kolotoči a houpačkách, prý mají na to, že jejich věk se stále píše pouze jednou číslicí, už ledacos za sebou – slyšíme o zanechání na trhu, o přespávání na smetišti, o mnohých problémech, které předcházely přijetí do sirotčince. Úřady prý striktně trvají na tom, aby křesťané pečovali o opuštěné děti ze svého prostředí a buddhisté zase ze svého; má to háček, protože vzhledem k dobré reputaci se širší rodiny snaží synovce či vnuka, o něhož se nemohou postarat, svěřit právě křesťanům bez ohledu na své vlastní vyznání. Totéž platí i o jedné z nemnoha škol pro sluchově postižené žáky na ostrově nebo o zařízení sloužícího k ochrannému pobytu dívek, které čelily špatnému zacházení, zneužívání, vnucování prostituce a podobně – i zde prý soudy rezignovaly na snahu o náboženskou segregaci a řeholním sestrám posílají kohokoli.
Přímořský kraj kolem letoviska Negombo patří k baštám srílanského katolicismu, o čemž svědčí i občasné vystřídání Buddhy, který s klidem shlíží na dopravní chaos pobřežní silnice, nějakým křesťanským symbolem, nejčastěji mariánskou soškou. Horký slunečný den se stínem pod širokými listy palem Středoevropanovi nijak nepřipomíná blížící se Velký pátek a Velkou noc, místní rybáři nechávají své čluny odpočívat v zátoce – ve Svatém týdnu se prý na moře nevyjíždí, zato se každý den chodí do kostela na bohoslužby i soukromé pobožnosti a modlitby.
Přesvědčit se o tom můžeme za večerního soumraku, kdy přicházející tma halí postavy klečící kolem kostela – dovnitř se už nikdo další nevejde a obřady Velkého pátku se proto konají na volném prostranství, mimochodem včetně křížové cesty trvají prakticky celý den a probíhají v plné shodě s buddhisty, kteří právě slaví svůj svátek vázaný na dubnový úplněk. Když se den poté, po slavnosti Vzkříšení vracíme k přechodnému bydlišti v poutním domě u monumentální mariánské baziliky Tewatte (postavené na poděkování za ochranu Kolomba před hrozícím japonským bombardováním za druhé světové války), dlouho se nemůžeme dostat dovnitř. Sympatické dívky, které otevíraly bránu a uvnitř nám servírovaly příjemně pikantní místní pokrmy, si totiž prý takhle kolem půlnoci odskočily do kostela na Holy Hours, což jen názvem připomíná Happy Hours našich barů.
Je překvapivé, že právě na Srí Lance lze hledat paralely pro české katolíky, ale v mnoha ohledech je to tak: Například zastoupení v populaci je v obou zemích podobné, společná je zkušenost s protikřesťanským počínáním vládnoucí levice, byť šikana církevních škol premiérkou Sirimavo Bandaranaikovou v 60. letech, navíc po krátkém čase pod tlakem křesťanského vlivu částečně potlačená, nedosahuje obludností páchaných ve 20. století u nás. Z minulých desetiletí naopak na Srí Lance tkví mnohem hlubší rány rozdělení válkou a násilím, i před naší církví však stále stojí výzva pomoci společnosti vyléčit minulá zranění.
Nebraňme se proto receptům ze Srí Lanky v oblasti života církve ve společnosti, jsou podobně zajímavé jako ty kulinářské. Přinášejí značný užitek – kdo měl možnost strávit nějaký čas ve společnosti srílanských křesťanů, musel si povšimnout respektu, jakému se na ulici těší řeholnice či kněží. Nepřišel sám od sebe, je výsledkem služby potřebným (i těm mimo svou komunitu), přinášení pokoje do společnosti, svědectví o Kristu v životě pro druhé. Cenná inspirace pro nás.
Filip Breindl
