Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Válka hrozí na Krymu, o život však jde v Belgii

Ta zpráva nebudí tolik pozornosti, jako informace o rusko-ukrajinském napětí na Krymu, ale měla by - rozhodnutí Belgičanů umožnit přístup k eutanazii nezletilým, čerstvě potvrzené podpisem krále Philippa, je svým způsobem ještě více znepokojující než lehkost, s níž Rusko opouští své záruky vůči Ukrajině a sliby nevměšování se.

Je dobrou vizitkou každé společnosti, jak se dovede postarat o své nejslabší členy – děti, seniory, lidi s postižením či tísnivé situaci. Často to vyžaduje určité zřeknutí se vlastního komfortu či vynaložení finančních nákladů; hodnota, která zůstává na druhé straně, je však nevyčíslitelná a vypovídá o pozitivním vztahu k lidskému životu a jeho důstojnosti. Právě její existenci v utrpení nevyléčitelně nemocného popírají zastánci eutanazie, tvrdí, že společnost je povinna poskytnout součinnost člověku, který po zralé úvaze vzdává snahu o další život. Aniž by ovšem byly když ne vyřešeny, pak alespoň diskutovány sporné otázky, přistupuje se rovnou k činu, k legalizaci praxe, která je pro některé bezprecedentním přestoupením imperativu Nezabiješ a bezostyšným nakládáním s darovaným, nikoli vyslouženým životem.

Belgičané před lety otevřeli Pandořinu skříňku, která s novou úpravou zákona směrem k nezletilým vydává nové plody někdejší prezentace problematiky jako především ideové. Samotný proces projednání této záležitosti ukazuje, kam se tamní společnost posouvá – bezpochyby šlo o schválení demokratickým způsobem, poměrně zřetelnou většinou, legitimními zákonodárci, kteří do jisté míry reprezentují veřejné mínění. To se kupodivu příliš nezajímá o to, zda lze nějak prokázat kompetenci nezletilých k děsivému a nezvratitelnému rozhodnutí o vlastním životě, argumentem zůstává nelidskost utrpení a konečná diagnóza.

S utrpením chce dnes mít málokdo něco společného, s omezením vlastního života kvůli péči o trpícího blízkého už vůbec ne, u nás jako v Belgii. Tamní zákon může kdykoli inspirovat někoho z našich sběračů populistických bodů, až třeba začnou bulvární média prodávat příběh zdlouhavého umírání některé známé postavy. Zbývá doufat, že své dokážou společnosti říci také ti, pro které je denním chlebem starost o nevyléčitelně nemocné v prostředí, které usiluje o doprovázení umírajících při zachování jejich plné důstojnosti, tišení bolesti a naplňování také jejich duševních a duchovních potřeb. Anebo třeba hasiči a policejní psychologové, kteří vyjíždějí bojovat o každý život před dobrovolným zmařením, ačkoli společenské klima implicitně tíhne k tomu považovat to za pošetilé.

Reklama

Filip Breindl