Refrén mešní písně, kterou na Tereziin text zkomponoval Petr Eben, připomíná další podstatné prvky – „nesme kříž svůj, mějme víru, že nám pomůže jej nésti.“ V našem světě opravdu není míru, a to nemusíme hovořit o vzdáleném dění za několika hranicemi (ostatně ve skutečnosti ne tak daleko), ale také o mnohdy chybějícím pokoji v našich duších a srdcích. Zlo, které na sebe v poslední době v řadě případů na sebe bere velmi bestiální podobu, v nás budí oprávněné rozhořčení, děs i lítost, často však také daleko negativnější emoce – slepý vztek, nenávist, touhu po odplatě.
Svatá Terezie nás i po téměř tisíciletí vybízí k jinému přístupu – „k nebi vede cesta jistá těm, kdo prací každodenní následují věrně Krista v zápase a utrpení.“ Oproti mnoha lidem ve světě máme štěstí, že zápasy a utrpení, jimiž procházíme, mají daleko subtilnější povahu než tam, kde jde o život. Termín „práce každodenní“ sám o sobě naznačuje dlouhý proces, žádné překotné a okamžité výsledky. Opravdu se nemusí dostavit okamžitě a hmatatelně, to ale není důvod k rezignaci třeba na stálou podporu těch, kterým se ve světě děje bezpráví a třeba v současnosti nebudou moci velikonoční periodu prožít v bezpečí, s celou rodinou, natož doma. A ještě jeden pokyn od mystičky z Ávily dostáváme – „ještě dřív, než dojdem k Pánu, než nás k hodům lásky přijme, v bílém šatě nebešťanů už na této zemi žijme. Osvíceni božskou září, v srdci živé slovo Páně, s láskou v oku, s mírem v tváři pojďme s Kristem odhodlaně.“
Filip Breindl
