sobota, 11.00. První lekce pohybu po Římě těchto dní přichází už při nástupu do metra v podzemí hlavního nádraží Termini. Zdrženlivost tu nebude přinášet velký úspěch, život v tlačenici má svá pravidla.
11.30 Další léčbu z naitivity obstarává dlouhá fronta před domem vatikánského tiskového střediska na přístupové ulici ke svatopetrskému náměstí, vyřízení novinářské akreditace rozhodně nebude otázkou několika minut a kvůli dalším povinnostem tuto záležitost odkládám na odpoledne.
12.30 Předseda poslanecké sněmovny Jan Hamáček, který vede oficiální delegaci ČR, právě dorazil do svého hotelu v blízkosti Benátského náměstí. Rozhovor je předem domluven a bez komplikací probíhá v salónku poblíž recepce. „Když je to pro Proglas, předpokládám, že nepůjde o jiné téma než o kanonizaci,“ ujišťuje se český velvyslanec u Svatého stolce Pavel Vošalík se starostí, aby jeho hosté nebyli zatěžováni domácí politickou bramboračkou. Pravda, vést státní delegaci premiér nebo ministr zahraničí, nějaký nepříjemný dotaz by asi padnout mohl s ohledem na jejich proklamace k církvi v době největších restitučních vášní. Takto mikrofon zaznamená korektní Hamáčkovu výpověď, stručná sdělení ministrů Daniela Hermana a Heleny Válkové a rozsáhlejší a také zajímavější komentář velvyslance Vošalíka. Cenný zvukový materiál okamžitě odesílám do redakce s vědomím, že je třeba maximálně využít místa s přístupnou wi-fi sítí (a také splachovacím záchodem).
14.00 Tiskové středisko Svatého stolce si dobře uvědomuje, že se vyplatí být se
sdělovacími prostředky zadobře. I když fronta na Via Conziliazione postupuje pomalu, pracovníci střediska přičinlivě obíhají čekající adepty na průkaz opravňující například ke vstupu do mediálního centra v audienční aule Pavla VI. a prověřují, zda jsou v pořádku jejich žádosti podané v předstihu elektronicky. Během čekání lze navíc pozorovat pouliční ruch svědčící o tom, že řada poutníků využívá sobotního odpoledne k obhlídce teritoria. Stíhám jeden telefonický živý vstup a natáčím také se skupinou slovenských dívek ve společnosti štábu jedné komerční televize ze sousední země – úplně nechápu roli redaktorky, která pouze nastavuje červený mikrofon k sympatické Bratislavance, zatímco otázky klade kameraman.
15.30 Na malém vařiči bublá polévka a postavy natažené na karimatkách a chránící se před odpoledním sluníčkem se těší na pozdní oběd. Scénka se odehrává několik desítek metrů od průčelí svatopetrské baziliky, skupina z kroměřížského církevního gymnázia zaujala pozice u zábrany nejbližšího přístupného sektoru a doufá, že je uhájí co nejdéle.
16.30 Pro baziliku svatého Pavla za hradbami mám slabost, snad proto, že stojí mimo 
přelidněné římské centrum. Kolem chrámu i uvnitř je živo a je třeba si zvykat na to, že namísto italštiny bude člověk ve svém okolí nejčastěji slýchat polštinu a dívat se na červenobílé vlajky sousedů, krajanů Jana Pavla II. Cestu zpestřila projížďka starou 
soupravou metra, čas jízdy bylo možné strávit uvažováním nad tím, kolika vrstvami graffiti je vagón v interiéru i zvenčí pokryt. Sprejerská „výzdoba“ se nevyhýbá ani okolí baziliky – u pramene s vodou, kde se občerstvují poutníci, je srp a kladivo, a nadzemní stanici metra zase vévodí jakási levicová parola.
17.45 Začíná pršet a v ulicích se s fascinující rychlostí objevili mladíci blízkovýchodního a indického vzezření nabízející deštníky a pláštěnky. Prověřuji alternativní způsob dopravy do Vatikánu oproti přeplněnému metru, ale je to špatná volba – kdyby tuto tramvajovou linku použili pánové Šimek a Grossmann, svou legendární povídku by asi vyšperkovali o řadu dalších nezapomenutelných obratů. Inspiraci by našli v rozvrzaném vozidle, které řidič týrá prudkýmmi rozjezdy a bržděním, k uzoufání pomalé jízdě s dlouhým stáním před každým semaforem, absenci jakéhokoli informačního systému, kvůli níž museli zastávky mezi sebou konzultovat i přítomní Římané, a v proudu hlasitých italských slovíček linoucích se z kabiny řidiče, při kterých cestující přemýšlí, zda je lepší, aby šlo o samomluvu nebo telefonát. Mapa sice slibuje průjezd půvabnou částí Vily Borghese, ovšem ušmudlaná okna a uspořádání sedaček jako v tanku žádný velký výhled neumožní. Vrcholem je pak snaha zajet do smyčky na konečné stanici, přeplněném náměstíčku u vatikánských hradeb.
18.30 Déšť mění intenzitu, teď zrovna zeslábl, ale hrom se ozve právě v okamžiku, kdy
oslovuji skupinu s českými vlajkami, které její průvodce a majitel cestovní kanceláře Jindřich Miklas rozdal pokyny – daly by se shrnout „dělejte, co umíte a snažte se zítra odpoledne přijít včas k odjezdu.“ Zvukový materiál se rozrůstá, mimo jiné o hezké svědectví novokněze z Přímětic.
19.00 Cestu do českého poutního domu Velehrad mírně komplikují dobrovolní pořadatelé ve svítivých vestách, kteří uzavírají jeden z odchodů z náměstí – až dodatečně si uvědomím, že na ně mohla zabrat zmínka o tiskovém centru, které je na cestě. Jinak ale žádné komplikace s příliš důležitými organizátory nejsou a italský způsob přihlížení a nezasahování, dokud se situace nezačíná příliš vymykat z rukou, mi začíná být sympatický.
Totéž platí o večeři, které vděčím za letitou spolužáckou známost s ředitelem Velehradu, P. Jaromírem Zádrapou. Seznamuji se s malou komunitou při dobrém italském jídle a vínu. Dům se připravuje na rozsáhlou rekonstrukci a ironií osudu právě neposkytuje ubytování, ale jsem svědkem toho, jak čtyřčlenná skupina toužící po alespoň nouzové střeše nad hlavou zázemí získává. Na své si přichází i můj notebook, který dostává ze sítě proud, je čas zpracovat příspěvky a poprvé během dneška si trochu orazit. Když před jedenáctou večerní odcházím, abych se podíval, jak se na noc chystají čekající poutníci v okolí náměstí, nikoho už nezastihnu – Jaromír i sestry z komunity měli záměr také ochutnat atmosféru večerního Vatikánu. Kolega Radek Habáň, který chce realizovat živý vstup, se dovolá až napodruhé, jeho první pokus mě zastihne v tunelu.
neděle, 0.00: Znázornění Jana Pavla II. je v Římě v těchto hodinách všude (i Jan XXIII. je
přítomen, i když ne tak hojně) – shlíží z kostelních budov, z billboardů, z obchodů se suvenýry, z vlaječek a šátků poutníků … Jedno z nejstrašidelnějších provedení svatého papeže se nachází před hlavním nádražím Termini, a to prý socha, která o půlnoci shlíží na odpočívající skupinu ze Slovinska, původně vypadala ještě hůř … Autobusová doprava je stále čilá a mimořádně jezdí přes noc také metro, z čehož směrem z centra profitují i Římané – aspoň jsou vlaky vytíženy v obou směrech.
1.00 Byla by to hezká náhoda potkat na konečné stanici metra Anagnina na jihovýchodním předměstí Říma český poutnický zájezd, který právě dorazil. Takové štěstí nemám, stanici zaplňují především Poláci, hlasitě práskají dveře mobilních toalet, dobrovolníci z velkých hromad rozdělují láhve s vodou, dobře zorganizované skupiny zvládají vcelku plynule záludný přechod přes staniční turnikety. V metru pak nezní ohlašování stanic se směrem výstupu, jak je obvyklé, jediný údaj, který tyto cestující může zajímat, je konečná stanice svítíci z displeje – je to Lepanto, známka toho, že zastávka Ottaviano, která je nejbližší Vatikánu, už byla kvůli přeplněnosti okolí uzavřena.
1.30 Zprávy o tom, že římské kostely budou pro poutníky otevřeny celou noc, přicházely poněkud rozpačitě a neuspořádaně a situace v centru města tomu odpovídá – zcela opuštěná je Lateránská bazillika, kde parkují přenosové kamióny italské televize, nepřístupný je také Čechům vzácný chrám sv. Klimenta a stejná je situace také na Tiberském ostrově. Poutníků není vidět mnoho – tu kráčí nějaká skupinka, tu jiná spí na karimatkách pod igelitem, zejména v okolí Kolosea ovšem pulsuje běžný římský noční život, zní hlasitá hudba a vznáší se dým, který asi nepochází pouze z cigaret a doutníků. I v pokročilé hodině panuje na hlavních ulicích poměrně silný provoz.
3.00 Už od sobotního večera je tunel na úpatí pahorku Janikul, kterým prochází silnice západně od Vatikánu, uzavřen dopravě a zpřístupněn poutníkům. Na to, aby si nikdo nezkracoval cestu přímo kolem auly Pavla VI., dohlíží kordon pořadatelů – oblomí je pouze novinářský průkaz nebo zvláštní vstupenka, kterou mají třeba hudebníci s dechovými nástroji či skupina poutníků z Wadowic, rodiště Jana Pavla II. – ti dorážejí před pátou hodinou, v době, kdy značně sílí pěší provoz v tunelu směrem k Tibeře. Takřka povinnou výbavu tvoří skládací židlička, k vidění jsou ale opravdu staří a špatně pohybliví lidé, vozíčkáři nebo rodiče malých hluboce spících dětí.
5.00 Za půl hodiny se mají otevřít sektory na svatopetrském náměstí a ti, kteří absolvovali dlouhé čekání, budou odměněni blízkostí při sledování obřadu, jež bude dopřána jen malé části ze statisíců zájemců. Na ty, kteří do Vatikánu míří teď, pět hodin před začátkem bohoslužby, zbývají jen paběrky v podobě velkoplošných obrazovek u Andělského hradu ve Via del Conziliazione, která je zaplněna neproniknutelnou masou lidí až k Tibeře.
6.30 Denní světlo dává větší přehled obrovské mase lidí shromážděné v této části Říma, probouzí také některé spáče, čímž se vytváří další prostor – v některých případech mezi unavenými poutníky propuká určitá nevrlost, když se přání, aby dotyčný vstal a uvolnil prostor zabraný karimatkou, mísí s přirozenou touhou ještě chvíli spát. Na mostě před Andělským hradem se skupina Polek modlí růženec, dívka za jednoho církevního hnutí šplhá na sochu, aby pózovala se svým transparentem – fascinuje to především přítomné asijské poutníky.
7.15 Dochází další skupina moravských poutníků, kterým cestu ukazuje jakási zmenšenina májky. Ne, že by se vyloženě spěchalo, ale otálet také není třeba, když se skupina chce dostat k obrazovce před Andělským hradem, natáčíme proto za pochodu. Za řekou si na své přicházejí obchodníci, kteří časně ráno otevřeli – na odbyt jde nejen čaj a káva, ale také pizza a sladké pečivo. Chodníky od vozovky oddělují pásky, občas projíždí kolona nablýskaných limuzín, jedna z nich zřejmě veze italského prezidenta Giorgia Napolitana. Vidět houkající sanitku mířící k poutníkům není zcela výjimečné, zřejmě jde ale o běžné nevolnosti či drobná poranění.
8.30 Některé skupiny při pohledu na situaci vzdávají snahu najít kousek místa k životu na pravém břehu Tibery a vracejí se zpět do Říma, velkoplošné obrazovky jsou připraveny například u Kolosea, na náměstí Piazza del Popolo a jinde. V sousedství Fora Romana se zpívá a modlí, z obrazovky zaznívají informace o nových světcích.
9.45 Volají mi z živého vysílání televize Noe a je třeba připustit, že lidé, kteří celou noc probděli, by měli zvážit své možnosti a případné mediální vystoupení přenechat těm, kdo jsou v dané chvíli schopni vyslovit souvislou větu. Na druhou stranu diváci dostali sondu do rozpoložení poutníka v danou chvíli. Ve stejný okamžik se dějí ještě dvě další zajímavé věci – do kněžiště přichází emeritní papež Benedikt XVI. – z publika to provází potlesk – a začíná drobně poprchávat, čímž se opět aktivují mladí mužové z přistěhovaleckých komunit, kteří bez většího úspěchu nabízejí deštníky a pláštěnky i později, kdy se obloha poněkud rozjasní.
10.15 To hlavní vykoná papež František hned v úvodu, kdy formálně dovršuje kanonizační proces svých předchůdců. Na scéně jsou tedy dva živí a dva kanonizovaní papežové, u kterých rozdílná intenzita potlesku ukazuje, že při vší úctě k Janu XXIII. sem většina lidí přijela především kvůli Janu Pavlu II. Pokud jde o několikatisícovou skupinu před obrazovkou v sousedství antických památek, míra zapojení do bohoslužebného dění klesá s rostoucí vzdáleností od přenosu – uvnitř se lidé modlí, poklekají, odpovídají, dávají si znamení pokoje a minimálně jeden polský kněz rozděluje svaté přijímání, na okraji se spokojují s přihlížením a pro jednoho Poláka je začátek bohoslužby pokynem, aby si zapálil cigaretu. Uvažuji, zda mu stojí za to vážit náročnou cestu, ale zřejmě to hlavní podle svého přesvědčení udělal, když přehodil vlajku své země přes zábradlí.
12.00 Život v Římě běží dál a závěr bohoslužby se mísí se zvýšeným turistickým proudem, který míří klasickou cestou od Kolosea směrem k Benátskému náměstí. Asijští návštěvníci si dav přeměří svými fotoaparáty, pak ještě zapózují s obrazovkou s žehnajícím papežem Františkem v pozadí. Svým životem si žijí úzké uličky v Trastevere, čtvrti jižně od Vatikánu, kam se doporučuje zajít na nedělní oběd – kanonizace se tam připomíná pouze vrčením helikoptéry, která v pravidelných okruzích přelétává nad Římem.
13.30 Rigorózní příznivci italské gastronomie možná koncept Menu turistico, v němž si návštěvník sám sestavuje přesné složení čtyř chodů za paušální cenu, nepovažují za ten pravý způsob ochutnání italské kuchyně, pro cizince je to ale velice dobře přístupné. Brusketa se zeleninou, špagety carbonara, skvěle upečené kuře a jakýsi pudink na závěr skvěle chutnají, pro další rozhlasový vstup ale dále omezují komunikační schopnosti – plný žaludek a unavené tělo se brání mluvit o něčem, co se navíc tak těžko vyjadřuje 
slovy. Mozek se navíc soustředí na další úkol – dostat se z Trastevere k české bohoslovecké koleji Nepomucenum bez použití metra, které je zřejmě přecpané k nepoužitelnosti. Nakonec to jde autobusem a tramvají přes nádraží Ostiense s krátkou procházkou od Lateránské baziliky, alespoň ještě cestou vidím nezvyklý pohled na Koloseum zezadu.
15.00 Naši biskupové mají v Nepomucenu pozdní oběd, při čekání na smluvenou schůzku s kardinálem Dominikem Dukou mohu zpracovat a odeslat některé z připravených příspěvků. Se sluchátky na uších a otevřeném počítači sedím na venkovní terase, prochází kolem mě a zdraví se se mnou olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který vyběhl vyřizovat nějaký svůj telefonický hovor. Když se vrací do budovy, už natáčíme s kardinálem Dukou, takže se opětovně pozdravíme už jen gesty. Pražský arcibiskup mluví o Janu XXIII. a Janu Pavlu II. v souvislostech života církve především ve 20. století, vyjadřuje také svůj obdiv k tomu, co byli ochotni zdolat poutníci. V Nepomucenu se na cestu autem zpět do vlasti chystá několik skupin, odjíždí také slovenský mikrobus.
16.00 Opět prší a v dešti trochu ztrácím přímou cestu na nádraží Tuscolana, odkud jezdí vlak na letiště Fiumicino. Dostávám se na stanici metra Re di Roma. „Jedu pouze jednu stanici,“ říkám staršímu pánovi neurčité národnosti (skoro jistě to kupodivu není Polák), který vcelku nelibě nese, jak jsem se vmáčkl do vagónu, z něhož málem cestující vyčnívají ven. Nakonec ho ještě naladím do úsměvu a navzájem si popřejeme šťastnou cestu.
17.00 Dvoupatrový vlak se vysmýkal z římských nádraží Tuscolana, Ostiense a Trastevere a solidně zaplněn cestujícími uhání fádní rovinatou krajinou k letišti poblíž mořského pobřeží. Snažím se finalizovat zvukovou reportáž, práci ve střihovém programu lehce komplikuje nepravidelné drncání, ale vše se daří dokončit a z letiště odeslat.
Vše další už jsou jen drobnosti – odlet z Říma je mírně opožděn kvůli zvýšenému provozu, jak hlásí kapitán, který mimochodem pilotuje se svou manželkou. Nad svítící Prahou dělá několik obratů kvůli dočasné nepřízni počasí.
Bylo to jen několik hodin, i když si připadám, jako bych byl v Římě nejméně týden (stejně tak dlouho si připadám, jako bych se nemyl). Skvělý osobní i duchovní zážitek se mísí s vědomím mimořádného pracovního úkolu – opravdu bych nemusel a asi ani nemohl takové řešit denně, ale je skvělé, že se čas od času objevují. A jestli existuje nějaký odborový svaz rozhlasových pracovníků, nebudeme mu říkat, v jakých podmínkách se taková práce realizuje.
Filip Breindl
