Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Restituční vášně opadají a je to dobře

Před takovými dvěma roky, v době započaté kampaně před volbami do poslanecké sněmovny, by první výrok soudu ve sporu o vlastnictví Madony z Veveří rozčeřil veřejnou debatu daleko více než teď, kdy je až na výjimky provázen nevšímavostí. Signalizuje to určitý společenský posun ve vztahu k problematice takzvaných církevních restitucí.

Na samotném vedení polemiky o zvoleném způsobu vypořádání církevního majetku samozřejmě není nic špatného, ale pokud se ve své poslední fázi zasekla v houštině předsudečných klišé o hrabivých prelátech, k ničemu to nevedlo. Kdo pamatuje vrcholné fáze tohoto cloumání s národními vášněmi (ne náhodou vždy před volbami), jistě nepostrádá rozsáhlejší humbuk o údajném rozkrádání národního pokladu (přičemž o existenci Madony z Veveří zpravidla dotyčný „diskutér“ neměl ani tušení), jeho zašmelení kamsi do Vatikánu a se zaručenými informacemi o tom, jakými temnými cestami církev ke svému majetku přišla.

Možná naši politici až příliš nadbíhají společenským náladám a nechávají se ovlivnit tím, co lidé chtějí slyšet, ale v tomto případě tím napomáhají žádoucímu ochladnutí a časem snad i návratu věcnosti do celé záležitosti. Jak před časem mnozí aktéři politické scény přilévali do planoucího ohníčku olej v naději, že z toho vytěží nějaký prospěch, tak zpravidla rychle vycítili, že záležitost tuhne a politické body se z ní budou dolovat těžko. Hezky to lze sledovat u hlavního obhájce národních zájmů Tomia Okamury – loni touto dobou bil na poplach a jeho řeč byla plná slov o znepokojení drtivé části obyvatelstva a zaručených informacích o nesrovnalostech. Na počátku letošního roku už větřil tučnější sousto a restituce zmínil při kritice vlády jen z jakési setrvačnosti; teď ve svých projevech ani zmínka – naopak je tu tvrzení, že křesťanský pohled na svět je součástí naší české kultury a kdo se tomu nechce přizpůsobit, ten ať se nediví, že ponese důsledky (jaké, to neříká).

Reklama

To neznamená, že by mělo nastat jakési období klidu na práci nenarušované nevyžádanými dotazy. Je tu široké pole skutečností, které by se měly v diskusi tříbit a objasňovat. Souvisejí především s nově nastolovaným – v detailech dosud neujasněným – modelem soužití státu (kraje, obce či další jednotky) s církví plně odkázané na vlastní hospodaření. Potřebují věcnost a dobrou vůli, které snad přece jen překonávají stopku vystavenou v předchozích letech.

Filip Breindl