Je třeba hned úvodem říci, že i když počínání některých politiků svobodné éry budí pochybnosti, zda jsou slušnější, kompetentnější a bezúhonnější než ti z předlistopadových časů, pořád nelze srovnávat s protagonisty závěru komunistické totality, jejichž kolaboraci s okupační mocí či posílání ozbrojených sil proti vlastnímu národu se nikdo ze současných politiků ani nepříblížil. I s tímto tímto poznatkem, vědomím o skutečně poctivých a slušných politicích a přesvědčením o řadě dosažených úspěchů nelze zakrýt určité zklamání nad tím, že na politické scéně se zdaleka neprosazuje slušnost a pojetí veřejné služby, jak se v polistopadové euforii očekávalo, což má stálé dopady na sníženou schopnost společenosti vypořádat se s některými negativními jevy, jakými jsou korupce, kriminalita či nezaměstnanost.
Trochu se ovšem zapomínalo na to, v jakém stavu se veřejný život, byť povzbuzen revolucí, nacházel. Totalita po celých 40 let systematicky pracovala na lámání charakterů a svou mocenskou konstrukci kladla na důmyslně utkanou síť vnuceného, někdy i dobrovolně přijatého udavačství, posudků, protekce, šikany, říkání pravdy nanejvýš šeptem, pečlivě odměřeného odměňování a trestání. I bez toho všeho by politika se svým podílem na vlivu a mocí nad velkým množstvím peněz lákala lidi s různou motivací s tímto dědictvím se poněkud oslabuje kontrola politického života a stává se tak, že volebním sítem nepropadnou ani ti, kteří ukázala neschopnost či neslušnost.
A je na každém z nás, aby si odpověděl na otázku, do jaké míry setřásl totalitní nánosy známostí, protekce a oportunismu, nakolik je převedl do lhostejnosti, sobectví a orientace na vlastní požitek. Naše společnost vykročila od roku 1989 ke svobodnému světu a dosáhla na této cestě mnoha prokazatelných úspěchů – životní úroveň se přiblížila západním zemím, které se staly našimi ekonomickými i vojenskými spojenci, tyto země lze také navštěvovat bez vyjádření uličního výboru. Výrazně se prodloužila délka života, pomalu se oživuje zničené životní prostředí, obnovila se svoboda médií a náboženství, společnost se začala chovat k handicapovaným jako ke svým právoplatným členům. Ovšemže nelze zapomínat na vyložené přehmaty jako zpackanou privatizaci, je třeba mít na zřeteli, že ony nadnárodní struktury západních zemí nejsou bezchybné, že stát nedovede řešit otázku nepřizpůsobivých atd., ale i s tím vším stále platí, že – jak říká biskup Václav Malý – společenskou atmosféru ovlivňujeme my všichni. Slušnost, pěstování dobrých vztahů ve svém okolí, vnímavost k potřebným a solidarita s nimi, v tom lze vždy nacházet rezervy, a společnost slušných, sebevědomých a odpovědných lidí se také dopracuje k daleko lepší politické reprezentaci, která bude ne natěsno, ale na hony vzdálena Jakešově hlouposti, Biľakově vlastizradě a Štěpánově agresivitě. Kéž by to byl vzkaz 25. výročí listopadových událostí.
Filip Breindl
