Svatý papež Jan XXIII. právě těmito slovy zahájil svou encykliku Pacem in terris, kterou vydal nedlouho před smrtí, v dubnu 1963, v době poznamenané studenou válkou, s níž měl vlastní osobní zkušenost (totéž v jeho případě platí i o „jubilující“ první světové). Snad nějaký skrytý smysl pro historické paradoxy vedl komunistické mocipány, když na začátku 70. let právě názvem encykliky obdařili tzv. mírové hnutí katolických duchovních, rozuměj té kolaborující či vydíráním ke spolupráci dohnané menšiny, jež své dílo konala přes přímý nesouhlas Svatého stolce.
Samotná encyklika totiž přímo polemizuje s pojetím vlastenectví a míru, které měli tito zkorumpovaní duchovní reprezentovat, totiž s pojetím mírových manifestací provázených duněním tankových pásů a okázalou demonstrací hrozivé výzbroje. Nemluvě o společenském klimatu na hony vzdálenému 63. článku encykliky: „Ti, kdo stojí v čele státu, mají dále usilovat o vytváření takových podmínek, ve kterých by všem občanům bylo umožněno a usnadněno skutečné uplatňování jejich práv i plnění jejich povinností. Zkušenost ukazuje, že tam, kde veřejná moc selhává, se zejména v naší době víc a více zvětšují nerovnosti mezi občany a že proto lidská práva i povinnosti zůstávají jen na papíře.“ A k demonstraci vojenské síly Jan XXIII. napsal: „Následkem (zbrojení) lidé žijí neustále ve strachu, jako by nad nimi visela bouře, která se může v děsivém náporu rozpoutat každým okamžikem. Nikoli bez důvodu, Vždyť zbraně tu jsou. Ač je skoro neuvěřitelné, že jsou lidé schopní na sebe vzít odpovědnost za záhubu a nesmírné ničení, které by válka způsobila, přece nelze vyloučit, že válečný požár může vzplanout mimoděk a neočekávaně. Mimoto i když dnes ohromná účinnost zbraní možná lidi zastrašuje, aby válku začali, přece jen jsou tu důvody k obavám, že by samy pokusy s atomovými zbraněmi k válečným účelům mohly mít osudné následky pro život na Zemi. (…) Přesto musí být všichni přesvědčeni, že zastavit zbrojení, ani snížit stavy zbraní, ani – což je hlavní věc – odstranit veškeré zbraně, není možné, nebude-li takový ústup od zbraní úplný a naprostý a nedotkne-li se smýšlení; nebudou-li totiž všichni svorně a upřímně usilovat, aby byl z lidské mysli vypuzen strach a úzkostné očekávání války. To však vyžaduje, aby namísto nejvyššího zákona, jímž se mír udržuje dnes, nastoupil zcela jiný, který by stanovil, že opravdový mír mezi národy může mít pevný základ nikoli ve stejném vyzbrojení, ale jedině ve vzájemné důvěře. Věříme, že to lze uskutečnit: vždyť jde o věc, kterou nejenže přikazuje zdravý rozum, ale která je také nanejvýš žádoucí a požehnaná.“ (Pacem in terris 111, 113).
Je víra ve vítězství důvěry a zdravého rozumu utopií, když jsme v konfrontaci se světovým děním nuceni připustit, že od roku 1963 lidstvo směrem naznačeným Janem XXIII. příliš nepokročilo? I takový může být osud prorockých slov a s ohledem na tehdejší uspořádání světa se ani příliš nelze divit, že namísto seriózní reflexe encykliky mezi tiše bojujícími bloky studené války nastaly interpretační závody o to, kdo lépe Janova slova použije na adresu protivníka. Lze ale zároveň věřit tomu, že papežův apel zasáhl mnoho posluchačů a ještě k mnoha srdcím promluví, protože se skutečně „příčí rozumu, že by v naší době, která si hrdě říká atomová, mohla být válka prostředkem k znovunabytí porušených práv.“ (Pacem in terris 127)
I v životním osudu Jana XXIII. se odráží mnohé ze spletitých dějin 20. století. Někomu snad nemusí být po chuti naslouchat představiteli katolické církve; v takovém případě lze jeho text přijmout jako svědectví člověka, jenž s ošetřovatelskou brašnou a kaplanským křížem prošel strašlivými zákopovými bitvami první světové, jenž čtvrtstoletí poté jako vatikánský diplomat usiloval o záchranu životů nevinných obětí ještě strašlivější války a poté hojil její jizvy ve Francii, jenž veškerou autoritu svého úřadu nasadil k odvrácení jaderného konfliktu v době karibské krize. Nebyl jediný, kdo ve své době získal podobné zkušenosti, jen on ale je takto formuloval: „Mír je prázdné slovo, neproměňuje-li se v řád (…) založený na pravdě, vybudovaný podle požadavků spravedlnosti, prohloubený a naplněný opravdovou láskou a konečně uskutečňovaný ve svobodě.“ (Pacem in terris 167).
Filip Breindl
