Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Ocenění Churchilla ze Zemana státníka Churchillova typu neudělá

Seznam vyznamenaných o letošním 28. říjnu obsahuje řadu úctyhodných jmen - vedle britských hrdinů Nicholase Wintona a Winstona Churchilla třeba lidického faráře Josefa Štemberku, mučedníka komunistické totality Josefa Toufara, odpůrkyni sovětské okupace Československa Natalji Gorbaněvskou, Karla Kryla, Hanu Hegerovou a další. Ani to však nepropůjčuje Miloši Zemanovi formát skutečného státníka. Proč?

Nejde ani tak o další vyznamenané či spíše Zemanem odměněné za předchozí služby – Filipa Renče, Lucii Bílou, Roberta Sedláčka, bývalého poslance KSČM Zdeňka Klanicu či slovenského premiéra – a na rozdíl od Zemana neúspěšného prezidentského kandidáta – Roberta Fica. Je skutečně sporné, zda právě oni mají dostat vyznamenání České republiky, nikoli jejího prezidenta, ale koneckonců Zeman má své ne vždy světlé lidské stránky podobně jako jím vzývaný Churchill.

Prezident se na něj rád odvolával, když oponenti poukazovali na jeho problémy s alkoholem (vytahoval přitom také abstinenci Adolfa Hitlera), a 28. října pojmenoval i další nezpochybnitelné vlastnosti, pro které má být Winston Churchill skutečným příkladem současným politikům, zvláště když by se rádi stali státníky. A zde už je problém – Zeman oceňuje, jak se jeho britský vzor dokázal vypořádat nejen s vnějším ohrožením své země, ale i s ustrašeneckým kurzem části politické scény, jež zčásti kopírovala neochotu veřejnosti znovu snášet válečné útrapy kvůli problémům za kanálem. Prezident verbálně odsoudil appeasement, co však sám reálně koná ve vztahu k velmoci, jejíž současné počínání nabízí řadu historických paralel k ohrožování evropské demokracie ve 30. letech? V bagatelizování problémů a přikyvování propagandě se dávno přinejmenším vyrovnal chamberlainovské linii mnichovské „záchrany míru“ a není divu, že spolupracovníci zesnulé Natalje Gorbaněvské považují odměňování ruských odpůrců okupace 68. roku v této atmosféře za pokrytecké.

Když se k tomu přičtou další detaily jako dětinské odepření vstupu rektorům, kteří kdysi bránili předvolebním mítinkům na svých univerzitách, ukazuje se, jak hluboká a zřejmě nepřekonatelná propast leží mezi Zemanem a státníkem Churchillova typu – mimochodem sir Winston by možná rovněž neodolal reagovat urážkou na dopis europoslance Pavla Svobody, kterým odmítl pozvání na Hrad, učinil by tak ale s daleko větším vtipem a nadhledem a zřejmě by si odpustil zjevnou lež, že Pavla Svobodu nezná. Mluví-li se po 28. říjnu přinejmenším stejně často o nepozvaných akademicích jako o Zemanově projevu a vyznamenání Nicholase Wintona či vojáků padlých v Afghánistánu, je to rovněž zjevná sklizeň toho, co prezident zasel. Od Churchilla ho odlišuje nízkost a neschopnost skutečně principiálního jednání. V hradním světě, který si sám vytvořil z lidí jako Martin Nejedlý, Vratislav Mynář či František Čuba, se těžko posune od hezkých slov a Churchilla dostihne nanejvýš v pověstech o pití – a i v něm si britský státník zřejmě počínal daleko vybraněji.

Reklama

Filip Breindl