Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Můj rok 89 – Zpátky ni krok

Přelomový rok našich novodobých dějin se více či méně podepisoval i do soukromé historie desetiletého kluka z maloměsta v pohraničí. Závěrečná prosincová epizoda vzpomínkového cyklu ukáže, že ne každý sdílel v oněch dnech jinak vcelku obecné mínění, že jsme setřásli něco špatného a teď se nám bude dařit lépe.

Nevím, jak na tom tehdy byl soused z bytu pod námi, kterého jsem potkal onen pátek vánočních prázdnin, když jsem se na oběd vracel s triumfální náladou, v ruce velkou keramickou šachovou věž jako důkaz, že se mi na domácím turnaji Ostrovský hrneček docela dařilo, včetně soubojů s nevyzpytatelnými svěřenci družinářky z karlovarských Bohatic, která ty sígry naučila docela obstojně hrát a oni ji ještě při příštím ročníku láskyplně oslovovali soudržko.

Úsměv přece jen trochu zamrzl při spatření souseda, který byl sám velmi hodný a mírný člověk, měl ovšem ženu se zřetelným sklonem k hysterii a dva malé syny, rozmazleného Martina, jemuž se všeobecně říkalo Matesák, a staršího Víťu, s nímž nebylo těžké vejít do nějakého konfliktu. V té době jsem ještě měl převahu danou věkovým rozdílem, tento handicap ale rychle umazával. Naposledy ovšem měření sil skončilo předčasně, když při přetahované o čepici se od základny odtrhla bambule – je třeba říci, že dotyčný model socialistického pletárenství byl k této poruše velmi náchylný, což ale sousedově ženě jako vysvětlení zřejmě nestačilo.

Víťův tatínek ovšem tušil o našich rvačkách svoje, proto mě jen velmi umírněně napomenul, abychom se vyvarovali dalších materiálních škod a sympaticky rovnou konstatoval, že je přesvědčen o tom, že narušení celistvosti synovy čepice jistě nebylo úmyslné. Na jiné téma rozhovoru už nepřišlo, což je po letech škoda, protože by bylo zajímavé slyšet pohled domovního funkcionáře, člena strany, vedoucího prodejny Elektro, jemuž naše rodina vděčila za urychlení pořízení barevné televize, na níž jsme pak sledovali západoněmecké zpravodajství, o nějaký ten rok.

Celá rodina se začas odstěhovala, což bylo moje štěstí, protože Víťa sílil každým týdnem, a pokud vím, teď už bývalý soused vcelku úspěšně podnikal ve svém oboru, tedy prodeji elektroniky, a v nové době se obstojně usadil. Jak ale vnímal ony dny a týdny na hraně, to už se po letech asi nedozvíme.

Na rozdíl od naší třídní učitelky, jejíž zakaboněný výraz dával dobře najevo její mínění o tom, co nám právě oznamuje – že od nynějška budeme všechny vyučující oslovovat pane učiteli nebo paní učitelko a že by si vyprosila nějaké pančelko. Ve svých hodinách ruštiny ovšem úvodní rituál neměnila a status „tovarišč učítělnica“ si uchovala ještě přes svobodné volby.

Jinak ale v oněch prosincových dnech zřetelně ztrácela elán, což se projevilo i ve způsobu, jakým své žáky pozvala na půldenní mimoškolní akci – zatímco v plné síle by prostě oznámila, že se jde do muzea, vymezila předem sankce za všemožné prohřešky a nechala se ukecávat aspoň na půlhodinový rozchod v okresním městě, teď téměř žadonila – „můžete si nakoupit dárky, no a předtím se podíváme na jednu výstavu, co říkáte, děti?“

Naším okresním městem byly světoznámé lázně Karlovy Vary, sice také poznamenané socialistickou šedí, ale přece se zřetelně rozvinutější obchodní sítí oproti našemu městečku, přičemž největším lákadlem byla prodejna Eso se zbožím zpoza železné opony. Předtím jsme ovšem museli splnit svou část dohody se soudr, pardon s paní učitelkou třídní a následovat ji do jednoho z domů v blízkosti vřídla, kde se nacházelo Muzeum Klementa Gottwalda (nebo dělnického hnutí nebo něco takového).

S výjimkou podobných školních výprav toto zařízení asi běžně velkou návštěvnost nevykazovalo, v prosinci 1989 ovšem bylo až strašidelně prázdné. Na expozici sedal prach, atmosféru nejisté budoucnosti jsme zachytili i my, desetiletí školáci (na rozdíl od ironie, s níž bychom mohli okomentovat absenci Konrada Henleina mezi regionálními osobnostmi dělnického hnutí). Z personálu byl přítomen jen jakýsi šedivý soudruh, který si začal něco ustaraně špitat s naší třídní. Ta nijak neprotestovala, když jsme po asi minutovém braní expozice na vědomí opouštěli budovu směr Eso a jediné, co jsme měli společného s Gottwaldem, byla tehdy nová stokorunová bankovka.

Pro naši třídní to nebyl lehký čas a další hořké pilulky musela přijmout v brzké době, třeba oznámení, že v dalším školním roce nebude povinná ruština nebo že se vyučování zkrátí, protože v našich třídách budou volební místnosti. Jedna zpráva, která tuto učitelku asi taky příliš nepotěšila, přišla ještě v prosinci 89, v ten den, kdy jsem po rozmluvě se sousedem (potěšen, že kauza Víťovy bambule nebude mít dohru směrem k mým rodičům) umístil vyhranou věž na obývákovou stěnu a v televizi ze sousedovy prodejny spatřil, jak nový prezident Václav Havel zdraví lidi na hradním nádvoří.

Možná bych měl jako Husákovo dítě projevit větší sentiment, že na obrýleného státníka s originální slovensko-českou mluvou už ve škole nepopatřím, ale mládí je nevděčné – nějak jsem se na tu další dobu začal těšit.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama