Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Můj rok 89 – slovenský kamarád, Globen a obhajoba Sověta

Přelomový rok našich novodobých dějin se více či méně podepisoval i do soukromé historie desetiletého kluka z maloměsta v pohraničí. V květnové epizodě vzpomínkového cyklu po 30 letech bude dominovat hokej, i když znalci vědí, že tehdejší světový šampionát vyvrcholil už na prvního máje.

A hned taky přidají dějiště tohoto mistrovství – Stockholm, kde právě otevřeli halu Globen. Pro čtvrťáky vyrůstající v normalizační estetice to bylo hotové pozdvižení, takže předmětem hovorů ve školních přestávkách nebyly jen samotné zápasy (například kanonáda našich proti Polákům s tenisovým výsledkem 15:0), ale i odlišnosti této haly od našich bachratých zimních stadiónů. Do stockholmského úkazu jsme se zamilovali plnou silou svých deseti let, dosud příliš nerozptylovanou spolužačkami a dalšími ženami, takže jsme informace o výbavě stadiónu kavárnou s výhledem na led tvůrčím způsobem rozšířili o legendu o nejlepších místech pod stropem přímo nad středovým kruhem.

Samozřejmě jsme se snažili i o vlastní napodobení bitev na ledě, pohříchu v tom teplém jaře 89. roku jedině s tenisákem. Televizní přenosy jsme napodobovali s maximální věrností včetně ceremoniálu s vyhlášením nejlepších hráčů a hraním hymny vítězného týmu. Vedle samotného výkonu s hokejkou tak bylo důležité i hospodaření s dechem, aby zbylo na komentování. Zde je třeba poukázat na jednu z méně častých charakteristik generace Husákových dětí – byla dokonale federalizovaná. Pro východní část republiky naše srdce zahořela už ve školce („Jáno je Slovák, mluví slovensky“), lásku posílilo večerní pozorování nočního rychlíku Thermal, který do Košic dorazil druhý den dopoledne (ovšem lůžkový vůz s cílovou stanicí Moskva ještě později), a utvrdila se při naslouchání televizním komentátorům.

Ivan Niňaj, Ján Lacko či Dušan Gabáni tak svérázným způsobem ožívali i v našich pouličních bitvách, kde se ozývala spojení pokládaná námi za slovenská: „A budě sa vylučovať. A kto puójdě na trestnů lavíciu? Náš chalan? Ale pánko rozhodcovia, to něje možné, veď nič něurobil.“ Snaživě jsme také napodobovali výslovnost ruských jmen s koncovkou ou, přičemž je nabíledni, že naším favoritem byl Andrej Chomutov, ve slovenském znění Chomutou, jmenovec města, kam jsme jezdívali do bazénu. Vedle toho jsme kultili Slováky v našem týmu a v tomto roce zejména Jerguše Baču, protože to byl jediný Jerguš i jediný bača, o kterém jsme věděli.

V této konstelaci je pak zjevné, jakou devízu na spolužácké burze znamenala existence slovenského příbuzného či kamaráda. Právě v době stockholmského šampionátu jsem jednoho takového získal, bohužel jsem se s ním mohl chlubit jen velmi povšechně, tudíž nedůvěryhodně. A to byl nejen Slovákem, ale také vojákem, což pro husákovskou generaci vyrostlou na guláši od příslušníků Lidových milicí v maskáčích vzor jehličí bylo hotové terno.

Peter byl totiž známý z kostela, což silně vyvinutá autocenzura nedovolovala příliš ventilovat. K mé velké radosti ho rodiče brzy oslovili a záhy také pozvali slovensky hovořícího vojáka k nedělnímu obědu. S bratry jsme proti němu s velkým nadšením odehráli několik šachových partií, což – nakolik si vzpomínám – bral poměrně v klidu, zřejmě při srovnání s tím, co ho mohlo potkávat v kasárnách. Z hovorů dospělých jsme vyrozuměli, že je nějakým inženýrem.

Když se obě strany ujistily, že nikdo v této sestavě není provokatérem, nechal si Peter k nám poslat civilní oděv, do kterého se převlékal (to jsem moc nechápal, uniforma přece byla tak skvělá). Z jeho rodiště na Žitném ostrově tak poprvé připutoval lístek s charakteristickým drobným písmem a oslovením „milí Breindlovci“.

Ještě zajímavější to začalo být, když zdravotní problémy přesunuly (rychlíkem Thermal) Peterova tatínka do naší blízkosti, na léčebný pobyt ve Františkových Lázních. Náš byt se stal jakousi základnou pro rozsáhlou slovenskou rodinu a okruh kamarádů se značně rozrůstal. Právě když se hrálo mistrovství v Globenu, dleli u nás dva až tři Peterovi bratři a společně jsme sledovali utkání finálové skupiny mezi Sovětským svazem a Kanadou.

Pro zámořský tým jsme samozřejmě všichni měli jisté sympatie. Já hlavně proto, že měla v kádru hráče, jejichž jména se vyslovovala značně odlišně od toho, jak se psala (Steve Yzerman byl jasným favoritem, taky proto, že se stal trumfem pro všechny bitvy ve slovním fotbalu), ale by tam i kus té hokejové exotiky – setkávali jsme se s představiteli země, kterou nám kusé sportovní zpravodajství představovalo zejména jako dějiště nesportovních rvaček na ledě, v jejichž odsuzování jakožto prohnilé západní dekadence se naši komentátoři vyžívali.

Také zde se Kanaďané místy chovali jako rabiáti, takže když na obrazovce velké blikající R uvozovalo opakování jednoho z incidentů se zvednutými rukavicemi a hokejkami, do nadšených projevů slovenských mladíků („daj mu“) zazněl slabý desetiletý hlásek „ale já fandím Larionovovi“ – což byla pravda, ale až tady jsem se veřejně pochlubil svou slabostí pro centra legendárního útoku KLM, křestním jménem Igora, s číslem 11 na rudém dresu.

Sklidil jsem samozřejmě smích a dobře mi tak – už jsem byl dost velký na to, abych věděl, jak zacházet s autocenzurou nejen u chlubení se slovenským kamarádem, ale zejména u lásky k čemukoli ze Sovětského svazu, kterou sice opěvovaly všechny oficiální hlasy, ale realita jí – až na nečestné výjimky – hluboce pohrdala.

Kanaďané to nakonec dotáhli na druhé místo a zůstávají v živé vzpomínce, jak po posledním zápase finálové skupiny mezi SSSR a domácími Švédy (ti zůstali bez medaile) napochodovali na led spolu s čs. reprezentanty v oblecích, v případě našich s úzkými kravatami a mokasíny na nohou, aby převzali medaile spolu s vítěznými Sověty. Kapitán Růžička, zdobený knírem, nakráčel se svou manželkou, jejíž účes znázorňoval osmdesátkovou estetiku v celé nádheře. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem četl o předčasném skonu paní Evy v naší současnosti.

Čímž se dostáváme k malému upřesnění – v československém týmu byl Gudas, řízný obránce Leo, od něhož v reprezentačním dresu převzal rodinnou tradici velmi důrazné hry a neobvyklých křestních jmen syn Radko. Dominik Hašek, vyhlášený nejlepším brankářem stockholmského turnaje, si účty se Stevem Yzermanem vyrovnal za devět let kdesi v Japonsku, podobně jako kapitán Růžička. A Jaromír Jágr? Ne, ještě tam nebyl, i když tehdy 17letý už nastupoval v lize za Kladno. Za rok už na mistrovství pojede, to už ale bude všechno jinak, jak vyplyne z absence letité osvědčené zkratky ČSSR. A protože náš kamarád Peter nezahálel a bez našeho sebemenšího tušení se ve skrytosti stihl věnovat studiu teologie a salesiánské formaci, stihl kněžské svěcení ještě před rozpadem státu a milí Breindlovci mohli při primici okusit pohostinnost Žitného ostrova.

A příště: Něco o ceně školního výletu do Prahy, Husákově kanceláři a spisovateli, který přestal být na indexu. Více v červnu.

Reklama