Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Můj rok 89 – Revoluce z postele a zmařený sen o Letné

Přelomový rok našich novodobých dějin se více či méně podepisoval i do soukromé historie desetiletého kluka z maloměsta v pohraničí. Vzpomínkový cyklus míří do samého centra onoho revolučního měsíce. Kdyby si náš malý hrdina v té době vedl deník, mohl by vypadat asi takto:

pátek 17. listopadu: Z trochy nachlazení jsem vytěžil luxusní více než týdenní odpočinek od školy, načasování před víkendem vyšlo skvěle. Ty tam jsou časy, kdy jsem pokládal nízké číslo v kolonce zameškaných hodin na třeťáckém vysvědčení za nějakou ctnost. Dobrou náladu kalí jen to, že televizní Vegu odkládá nějaká nesmyslná relace s hlášením, že podle zahraničí se v Praze něco stalo, ale ono se prý nic nestalo. Když se nic nestalo, proč to do zblbnutí opakujou?

sobota a neděle, 18. a 19. listopadu: Klidný víkend, jen rodiče projevují větší zájem o domácí televizní zprávy. Dříve jsme u nich směli vyrušovat a být ticho jen na počasí a západoněmecké Tagesschau (u sportu jsme mlčeli dobrovolně), teď to vypadá, že něco zajímavého je i v Televizních novinách. Mně připadají pořád stejné.

pondělí 20. listopadu: Rodiče musí do práce a bratři do školy a já mám dostatek času sledovat, co se ve světě děje. Nějaké zprávy jsou před dopoledním vysíláním pro školy, často tam mluví o nějakém zásahu na Národní třídě a zjevně tím myslí něco jiného, než když se mi při vybíjené podařilo zasáhnout spolužáka Dolejšího rovnou do nosu, na kterém naštěstí tentokrát neměl brýle.

úterý 21. listopadu: Přebírám roli rodinného informátora – v Praze se totiž děje něco, co rodiče silně zajímá. Dokonce natolik, že kladou úplně dětinské otázky. Prý jestli na Němcích ukazovali Prahu nebo jestli náměstí bylo plné. Mimochodem bylo, ale co z toho, na Prvního máje taky.

středa 22. listopadu: Najednou všichni mluví o nějakém Havlovi. Významný člověk to být nemůže, to by se mu říkalo generální tajemník, prezident nebo aspoň soudruh. Jako soudruh taky úplně nevypadá a ráčkuje. Naši ho ale sledují snad ještě pozorněji než ty víkendové Televizní Noviny.

čtvrtek 23. listopadu: Promluvili jsme si s tátou jako chlapi a mé dětství je u konce. Řeč otevřel můj dotaz, zda ti, co v Praze volají po demokracii, vědí, že naše spřátelená země nedaleko odtud tohle má, vždyť se přece jmenuje Německá demokratická republika. Teď už vím, že se může lišit název a skutečnost, i když náš stát prý rozhodně socialistický je a strana je taky komunistická. Poprvé mi trochu začíná vadit, že nechodím do školy, tuším, že mi někdo vyfoukne prvenství s poznatkem, že NDR není demokratická.

pátek 24. listopadu: V pondělí prý půjdu do školy, protože jsem zdravý. To je fajn, ale stejně mě maminka nepustí s tátou do Prahy. Jede na děkovnou mši po svatořečení Anežky České a potom prý půjde na shromáždění na Letnou, tam, co má Sparta stadión. Nabízím se, že bych na té mši v katedrále mohl ministrovat, a už jsem bohužel dost velký na to, abych pochopil, že větu „na tebe tam už čekají“ nemyslí maminka doslova. Táta ještě uhádá, že nás tam nikdo nezmlátí, ale prý jsem po nemoci a má sněžit – přes to nepojede vlak. Snad v katedrále budou někoho mít, kdo se postará o konvičky, misál a zvonky.

sobota 25. listopadu: Chtěl bych být o pár let starší, abych pochopil, proč ti lidé tak tleskají kardinálu Tomáškovi, a nic si nedělal z toho, že se tleská v kostele. Maminka říká, že se musíme modlit, aby všechno dobře dopadlo, protože vůbec nic prý není jisté. Mít možnost vidět vše z odstupu, mohl bych ji uklidnit, že dneškem je hotovo. Ne kvůli mohutnosti letenského zástupu (ta naivita, že se pokusíme zahlédnout našeho tatínka), ale kvůli jiné sobotní události – kvůli tomu, co se v republice děje, odmítají nastoupit dva fotbalové kluby k ligovému zápasu. Jedním z nich je Slavia, tím druhým pak Rudá hvězda Cheb, oddíl ministerstva vnitra, vlastně policejní klub. Kapitán mužstva, jistý Jaroslav Šilhavý, nese kůži na trh a být teď v roce 1989 o něco starší, měl bych ho za podobného revolučního hrdinu jako toho Václava Malého, který je prý kněz a poslouchají ho takové zástupy.

neděle 26. listopadu: Už si nějak zvykám na nové časy. Včera jsem zíral, jak se lidé na Letné modlí Otče náš (a přišlo mi, že slova celkem znají), dneska, o neděli Krista Krále už v našem kostele na závěr mše hezky zpíváme československou hymnu. S varhanami zní skvěle, škoda, že nenásleduje Internacionála.

pondělí 27. listopadu: Po týdnu naši školu skoro nepoznávám. Ještě v přítmí u šaten fasuju trikolóru s instrukcí, před kým je lepší se nenaparovat. Zdá se, že s kým z učitelů se dalo vždycky vyjít, tak není komunista a naopak. Má to ale určité výjimky, jak zjistíme, když v poledne začnou houkat sirény a my hodné dějepisářce oznámíme, že bychom se taky rádi přidali ke generální stávce. Jak jsme nepochodili, vyprávím odpoledne rodičům, kteří zase popisují, jak neuspěli ráno v trafice – k mání už byl jenom Československý sport, ale i tam se fotky z Letné dostaly. Zítřejší nácvik Spartakiády ale prý bude.

Kdyby tento deník pokračoval i do dalších dnů končícího roku 1989, zachytil by prosincový den se školní výpravou do okresního města, který soudružka třídní zorganizovala pod záminkou předvánočních nákupů, aby kula pikle se spřízněnými dušemi, jimž ten listopadový obrat úplně nechutnal. O tom příště.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama