Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Můj rok 89 – poslední nástěnka za trest

Přelomový rok našich novodobých dějin se více či méně podepisoval i do soukromé historie desetiletého kluka z maloměsta v pohraničí. Vzpomínkový cyklus jde s postupujícím podzimem do finále, ještě předtím ale, zatímco se nedaleko odtud chvěje železná opona, prožije západočeské městečko oslavy bolševické revoluce.

Už to zaznělo ve stati o ruštině – některé bizarní jevy té doby mě docela bavily a VŘSR, jak se jí říkalo, patřila mezi ně. Nešlo jen o lampiónový průvod, jehož kulisa zšeřelých ulic skýtala možnosti pro různou klukovskou neplechu, zatímco charakter komunistické bohoslužby s čtyřzpěvem všech hymen, nastoupenými vojáky a pedagogickým sborem v nejvyšší pohotovosti tomu dával ten správný adrenalin (bylo třeba umět prohrávat – kam se hrabal trest za nějaké rozbité okno oproti procesu s žákem přistiženým při pokusu zapálit lampión neoblíbené spolužačce ve stěžejním momentu celé liturgie, tedy při Internacionále!).

K oblibě Velkého října, slaveného počátkem listopadu, ale zcela jistě přispěl také fakt, že jindy naprostý outsider v jakékoli výtvarné činnosti, jemuž se nedalo říci jinak než nemehlo, od raných školních let bodoval se svou malůvkou bitevní lodi zaparkované v sousedství moskevských kopulí, které byly vyvedeny těmi nejpestřejšími barvami, jimiž komunální papírnictví disponovalo. Trumfem pak byl originální nápis ABPOPA na trupu plavidla, křížence mezi pirátským korábem a tankerem.  Několika těmto výkresům se dokonce dostalo té pochybné cti, že v celé své obludnosti visely na školní chodbě, pochopitelně k maximální autorově hrdosti.

Ani to ovšem nestačilo, abych zvedl ruku při nevinné otázce třídní učitelky „kdopak by nám udělal nástěnku na listopad?“ Dobrovolníky naše třída právě neoplývala, což vedlo k tomu, že stálá funkce nástěnkáře byla neobsazena. Naštěstí socialistické školství mělo nástroje, jak vše zařídit. V případě našeho kolektivu těmi nástroji byly spolužačky Dana a Blanka, které se nechaly oblafnout sladkými řečičkami o své spolehlivosti a s velkou pečlivostí evidovaly ve speciálně vedeném sešitě všechna opomenutí od nepřinesených pomůcek přes hluk po zvonění až po hanlivé poznámky na bonzblok a jeho správkyně.

Byl-li snad někde na počátku upřímný úmysl prevence, o čemž mám ovšem vážné pochybnosti, realita ho zcela rozmetala. Už kvůli jisté prestiži odmítala pánská část třídy upustit od svého zvyku psát domácí úkoly o přestávce před danou hodinou; ostražité spolužačky tomu pouze přidaly charakter další výzvy. Druhotným produktem této situace pochopitelně byla naprostá nenávist k oněm dvěma dívkám; za sebe mohu říci, že málokdy jsem byl tak blízko atakování osoby ženského pohlaví, když zazněl Blančin spokojený pisklavý hlásek komentující další úspěšný zářez do sešitu. Paradoxně přes toto zkřivení v páté třídě se časem z obou děvčat staly velmi oblíbené, milé spolužačky, kterým těžko po třiceti letech něco zazlívat …

Sešit pravidelně kontrolovala třídní učitelka a v třídním mikrosvětě na jeho základě předvedla dobové právní zásady – dovolání neexistuje, žalobce má vždycky pravdu, trest je předem určený (určitý počet zápisů znamenal konkrétní sankci, například ředitelskou důtku. Už jsem zklamal hezkou řádku posluchačů, když jsem je navnadil přiznáním, že jsem byl obdařen tímto typem trestu v páté třídě, a pak je unudil banalitou toho všeho).

Přes určitý konzervativní přístup k Urválkovskému pojetí komunistického práva přece jen třídní nezavrhovala některé alternativní tresty – „budete po škole a přitom můžete nachystat tu nástěnku“, oznámila mně a spolužáku Jirkovi po nějakém nevinném vzájemném pošťuchování. Vytáhnout ze skříně ohmataný materiál a připevnit špendlíkem, nezapomenout na čtyři písmena, a pomyslet si, že moje ABPOPA je hezčí než tvorba zasloužilých umělců, trvalo několik minut. Na to, abychom si vychutnali ironii celé situace, kdy se patláme s Leninem, zatímco v komunistické části světa vpravdě „již chví se světa základ vratký“, nám chybělo trochu zkušeností. Nemluvě o paradoxu celé této doby, oficiálně prodchnuté láskou k Sovětskému svazu, jejíž konkrétní vyjádření se ale dávalo za trest.

Nástěnka pak přečkala pohnuté listopadové dny, než někdy v adventu padla volba na jiné nešťastníky, jimž počet čárek v sešitě určil osud tvůrců vánoční nástěnky (rozuměj reprodukce Ladovy zimní krajiny a kusy svítivého řetězu). Některé prvky v mikrosvětě naší třídy úspěšně přežily i revoluci.

Jaká byla? Ten kluk udělal chybu, že si nevedl deník, pokus o rekonstrukci po 30 letech už nebude tak výživný. V každém případě se dočtete, jaký bonus na počátku představovala nemoc, aby později zase tak výhodná nebyla.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama