Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Můj rok 89 – Klopotná cesta k Strahovu

Přelomový rok našich novodobých dějin se více či méně podepisoval i do soukromé historie desetiletého kluka z maloměsta v pohraničí. Vzpomínkový cyklus míří na začátek školního roku, kdy si náš malý hrdina s režimem tak trochu zadá. Dosavadní líčení o nečlenovi pionýrské organizace, ministrantovi, divákovi západoněmecké televize nebo čtenáři Foglara mohlo budit dojem málem nějakého disidentství, což nám hezky příběh ze září 1989 uvede na pravou míru.

S pátou třídou totiž v tehdejším vzdělávacím systému začala výuka cizího jazyka – jednotné číslo je na místě: Zatímco dnes musí školákova rodina řadu věcí rozhodnout sama, tehdy od toho byla komunistická strana a ve vzdělávacím programu základních škol měla jasno – všichni se budou učit rusky. Že jsem tak učinil s nadšením pro azbuku a libozvučně znějící básničky (a menším nadšením pro strašidelný zvyk soudružky třídní odměnit přednášejícího poplácáním po tváři, v provedení jejíma kostnatýma rukama to nemělo daleko k profackování), to by se ještě nemuselo brát nutně tak kolaborantsky. Přiznejme si, že ruština je prostě krásný jazyk, bez ohledu na to, kdo a jak jím mluví.

Prvky příchylnosti k dobové ideologii však lze nalézt v tom, s jakou vášní jsem hltal neuvěřitelně pitomé příběhy z učebnice ruštiny, například ten, jehož hlavním hrdinou je chýtryj agúrčik vypěstovaný nějakou skupinou Mičurinců. Ani mladý věk a celková nezkušenost příliš neomlouvá skutečnost, že líčení poměrů na mezinárodních táborech v Sovětském svazu – což bylo něco mezi vojnou a vězením – ve mně rychle vyvolalo touhu po cestě na Krym. Stihl jsem si také předplatit ruský časopis Agaňók, v němž jsem nalézal větší zálibu než v tuzemském Ohníčku, a nebýt jistých návazných událostí, jistě bych brzy vedl korespondenci s nějakým Koljou, což ve skutečnosti klidně mohl být úředník KGB.

A aby toho nebylo málo, přihlásil jsem se na nácvik Spartakiády, zcela dobrovolně, s jistým nadšením, dokonce s připraveností utkat se s rodiči, protože jsem tušil, že by mohli mít nějaký, mně nejasný, problém s neslučitelností této aktivity s katolictvím (ale neměli). Poskakování v červených trenýrkách a bílém tílku kolem gumového míče za zvuků skladby nějakého zasloužilého umělce pro mě mělo nějaké zvláštní kouzlo – a nebyl jsem sám: Naše skupina se celá skládala z dobrovolníků, mezi nimiž vynikali romští bratři z paralelní třídy, kteří ostatní nabádali k disciplíně a důkladnosti, aby si splnili sen představit se na mamutím strahovském stadiónu a zřejmě poprvé v životě spatřit hlavní město.

Vedl nás nejmladší tělocvikář ve sboru (na kterého tuto věc zjevně shodili, ačkoli jinak učitelstvo této základní školy verbálně vynikalo v uvědomělosti), což byl bonus navíc, protože jeho postava v teplákách klukům pochopitelně imponovala. Zároveň pedagogice rozuměl alespoň natolik, že vytušil, že jen na zaujetí bratří Demeterů pro Strahov nelze stavět celoroční motivaci k cvičení. Náplň našich setkání v tělocvičně proto rozvrhl mezi spartakiádní skladbu a basketbal, pro který navíc používal tento název místo dobového termínu košíková.

Tím si zajistil účast s minimem absencí a disciplinované pohyby při nácviku, protože nikdo nechtěl být osočen druhými, že zdržuje od házení na koš. Už jsme se pomalu viděli před televizními kamerami na Strahově, když nás přišla zkontrolovat jakási soudružka – provedení skladby sledovala s kamenným výrazem, aby pak na místě a před našimi zraky znectila učitele, jemuž vytýkala, že nás sestavu pořádně nenaučil. Vytáhla i nejtěžší kalibr – soudruh si prý neuvědomuje, co ta skladba vyjadřuje o dělnickém hnutí, Sovětském svazu a dalších ikonách té doby. Stát se to v 50. letech, asi by to znamenalo přímou pozvánku od pedagogické práce kamsi do dolů, ani teď to ale po hlasitém odchodu jednočlenné komise nepřinášelo našemu milému tělocvikáři zrovna pozitivní myšlenky.

V hlubokém tichu jsme na něj hleděli s tušením, že řev bude pokračovat nyní směrem k nám, protože s aplikací zákona padajícího exkrementu jsme měli zkušenosti. Namísto toho zaznělo „tak si to ještě jednou zkusíme a pak si dáme basket.“

Není divu, že pouto této skupinky se nezpřetrhalo ani poté, kdy i bratři Demeterové přijali skutečnost, že ze Spartakiády ´90 nic nebude (něco nakonec bylo, ale v nicotných kulisách a nás se to přestalo týkat). Scházeli jsme se nadále, i když školní správa nám odebrala atraktivní odpolední čas v tělocvičně, zůstala pouze nultá hodina před začátkem vyučování. Kdo ví, kde skončila ta soudružka – za námi už nepřišla, aby nás poučila o ideologické rovině driblingu, trestného hodu či zónové obrany.

A co se dělo ještě? Ve zprávách západoněmecké televize se čím dál častěji objevovalo jméno Prag, trabanty, pak nějaké vlaky, ale nechtějte po desetiletém klukovi, aby vám vysvětlil, co to znamená. Příště vám popíše, jak jsme slavně porazili Portugalce a postoupili na fotbalové mistrovství světa. Chlapec po třiceti letech pak dodá jednu pikantní souvislost.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama