Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Krize kolem ministra kultury jako politické Kdo je kdo

Pořádně se zapotí ten, kdo by chtěl hledat nějaká pozitiva na současném dění kolem výběru nového ministra kultury. Tím nejvýraznějším je asi skutečnost, že někteří z klíčových politických hráčů jsou zase o něco čitelnější, pokud jde o jejich motivaci, praktiky či spojence. Počínání na samé hranici ústavnosti či dokonce za ní však asi představují příliš vysokou cenu za toto poznání.

Zvláště když jsme ledacos už věděli, například to, že prezident Miloš Zeman rozhodně nezaváhá, získá-li příležitost dostat svou bývalou stranu, sociální demokracii, do potíží. Z minulého počínání hlavy státu, například při jmenování Rusnokovy vlády (tehdy mimochodem s argumentem údajné odbornosti ministrů) je známo, že se nedá omezit ústavními zvyklostmi; teď se k tomu přidává poznatek, že mu na překážku není ani vlastní znění ústavy v článku, na jehož dodržování sám jako premiér apeloval.

Žádnou převratnou novinku nepředstavuje ani skutečnost, že prezidentovi k prosazení svého pomohlo nejen jeho samotné postavení a pravomoci, ale také spletenec různých spojenců, jejichž umístění na politickém jevišti se daleko vymyká půdorysu koalice a opozice. Přece jen ale můžeme ocenit, že vedle obvyklých opor typu Jaroslav Foldyna, Tomio Okamura či Vojtěch Filip si své řekl také lídr nově vznikajícího uskupení Trikolóra Václav Klaus mladší, který k Zemanovu respektu k ústavě uvedl, že „je zvolený lidem a právem cítí, že miliony hlasů ho v jeho ústavní pozici vůči vládě a parlamentu posilují.“ (pozn.: ty uvedené miliony nebyly ani celé tři, ústava dosud neuváděla, že by se mocenské poměry měly řídit pocity, klidně oprávněnými, politických aktérů …).

Přetrvávající prezidentův vliv na sociální demokracii  – spolu s preferencemi ČSSD v hlubokém propadu – je také jednou z příčin stavu, kdy se vcelku uznává, že stranický předseda  Jan Hamáček nemá přílišné manévrovací pole; opakovaně projevovaná slabost je spíše důsledkem než příčinou. Zcela jistě se nechal zbytečně vtáhnout do hry o ministra Šmardu a kolotoče nikam nevedoucích schůzek, když to byl premiérův úkol. Na druhou stranu je otázka, zda mu vytýkat, že zjevně předpokládal hru alespoň podle minimálních ústavních pravidel …

Nejcennější poznatky pak přicházejí u premiéra Andreje Babiše, který je spolu s ústavou hlavním poraženým této záležitosti, jakkoli se svou obvyklou směsicí ublíženosti a agresivity snaží vyvolat jiný dojem. Ve sporu o ministra kultury se neukázal jako silný lídr, ale jako zajatec chycený do pasti vlastními spojenci. Babišovi marketéři se jistě pokusí vykreslit svého šéfa v poněkud příznivějším světle, nicméně faktem zůstává, že návrh na jmenování Šmardy podal premiér, který poté nedůtklivě reagoval na všechny dotazy, proč to trvá tak dlouho a proč nepodá podnět k Ústavnímu soudu, s tím, že vše vyjedná. Nakonec zcela převzal Zemanův pohled na věc a plně se dal prezidentovi k dispozici, co na tom, že ústava dělbu moci definuje jinak.

Jsou-li tyto poznatky k něčemu, se asi projeví až později. Snad do té doby ústava trochu pookřeje.

Filip Breindl

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama