Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Co by se stalo, kdyby letní čas nebyl? Nic.

Potřebnost některých věcí se projeví v okamžiku, kdy nejsou. Zdá se, že případná absence tzv. letního času, tedy sedmiměsíčního přesunu do východoevropského časového pásma, by žádné závažné důsledky nepřinesla. Závěr, že letní čas je skoro k ničemu, se tedy nabízí.

Přibližme si to detailně: Noc na poslední březnovou neděli se ručičky hodin a hodinek ponechají v klidu a lidem se čas na spánek nebude krátit, což se vždy v říjnu při řečech o noci delší o hodinu velkoryse zamlčuje. Slunce na druhý den opět vyjde v nějakých 5.50 a zapadne před půl sedmou večerní; pozitivní zprávou bude, že doba denního svitu se začne prodlužovat na obou koncích a krása jarního rána se zpřístupní daleko širšímu spektru vstávajících, mimo jiné také školákům. Ano, odpadne tím pádem pozitivní dopad skokového prodloužení večerního světla, ale i tak se přirozenou cestou do konce května dopracujeme k soumraku po 20. hodině. V tuto roční dobu a zhruba do poloviny srpna by začala být absence letního času znát nejcitelněji – požadavek na praktičtější sladění doby denního svitu s obdobím lidského bdění by měl svou logiku, na druhou stranu i na konci prázdnin by zůstávala garance světla po 19. hodině. Narůstající podzimní tma, s níž ostatně nic nenadělá jakékoli čarování s časem, by pak alespoň nevládla do pozdního rána, jak jsme nuceni zakoušet v říjnu.

Na misce vah pro zachování letního času jako principu sezónního korigování tedy leží poměrně lehké závaží nepopiratelných výhod dlouhých pozdně květnových, červnových a červencových večerů bez ohrožení ranního slunka. Pokud bychom uvažovali o současné podobně od března do října, tedy daleko nad rámec léta a dokonce za hranici rovnodennosti, zůstává tam pouhé pápěří, které vůbec nemůže pohnout s těžkým kalibrem na druhé straně – s prokázanými zdravotními riziky spojenými s kvedláním s časem, se zbytečným stresem při vstávání za tmy (ano, v prosinci a lednu to stejně přijít musí, ale proč si k tomu přidávat říjen a duben?) a se zjevnou nepotřebností toho celého, když se dávno ukázalo, že v dnešních podmínkách nelze hovořit o jakýchkoli energetických úsporách. Nemluvě o tom, že jde o totalitní relikt, který nikdy neprošel ani reprezentativní odbornou ani široce veřejnou debatou a k prolomení rovnodennosti, tedy zavedení umělého hospodaření s časem i v době, kdy denní svit netvoří většinu dne, došlo dokonce na základě jakési bruselské směrnice roku 1996.

Možná má letní čas daleko více výhod, nevšiml jsem si však, že by zastánci současného uspořádání (jsou vůbec takoví? není jen masa lhostejných?) nějaké další předložili. Ať to udělají a ať totéž učiní i ti, kteří si iniciativu za jeden čas vykládají jako příležitost pro zavedení celoročního tzv. letního času, tedy posunu střední a západní Evropy do východoevropského pásma. Dobrá, ať popíší, jak takový rok bude vypadat, ale ať pro samou rozjásanost nad letními večery nezapomenou poukázat na prosincové východy slunce kolem 9. hodiny (s tmou tak jako tak v pět odpoledne). Ostatně všechno lze vyzkoušet a což tak po letech bezprecedentního sociálního inženýrství začít s časem, který při celoročním používání nejpřijatelněji pro rozmanité potřeby různých lidí hospodaří s proměnlivým denním svitem? Roční výpadek letního času nikomu neublíží a tvrdím, že trvalý také ne.

Reklama

Filip Breindl