Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Tátovy zápisky – Nevysmívejte se mimibazaru

Vlastně by situace, ve které jsme se ocitli, mohla být tou nejlepší reklamou v kampani hájící důležitost úplné rodiny – podívejte se na něj, nikdy nebude současně tátou a mámou. Ano, rodičovský život někdy vyžaduje i docela protichůdné vlastnosti najednou – pevnost s ústupností, tvrdost s citem, něžnost s realismem. Čistě kvůli prevenci schizofrenie se zdá být vhodné, aby se o to podělili dva lidé, víc by jich už zase bylo trochu moc na tu žádoucí komplementaritu.

Teď mám dobrou příležitost posoudit i praktickou stránku věci. V mnohém mohu mámu nahradit, v ledačems se jí alespoň přiblížit, ale stále zůstává řada činností, které nikdy neovládnu a nestanu se tak matkou. Jednou z nich je komunikace s jinými matkami. Stále panují silné mrazy, které nepřejí dýchánkům u zaparkovaných kočárků na hřišti, ale třeba v prostředcích hromadné dopravy nebývám zapojován do hovorů o nočních hrátkách dětí, kašli, stolici, stravovacích návycích, kvalitě lékařské péče, vlastní stolice, přestavbě bytu, partnerských nesnázích a dalších tématech. Ano, mám kočárek s dítětem, tudíž zcela oprávněně v dané zóně pobývám a všichni to uznávají (neshody s bezdětnými bývají na programu podobných cestovních konferencí často), ale nepsaným pravidlem je, že pokud už vznikne nějaká konverzace (myslitelné jen v případě, že se na místě nachází pouze jedna maminka), nedostane se dál, než za věty „a kolik je té vaší holčičce“ nebo „už aby bylo jaro“.

Není to žádná diskriminace, ale osvědčená zkušenost, že mimo matky nikdo neovládá specifický komunikační styl určený pro konverzaci o dětech a životě vůbec. K jeho charakteristickým znakům patří plurál – v tomto tvaru se musí formulovat základní otázka „co už umíte?“ i její varianty přizpůsobené konkrétním situacím (jak spíte, jak kakáte, jak uspáváte, byli jste nemocní apod.). Otec se jednou provždy vyloučí z debaty výrokem v naprosto nemístném tvaru „Lojzík trošku kašlal“ namísto správného „trošičku jsme kašlali“, nemluvě o jeho jisté neochotě používat na veřejnosti výraz kakat, navíc ve slovesném tvaru, který naznačuje, že se ono kakání týká i jeho. A nezvládne ani hlasovou modulaci, s níž se takové sdělení pronáší, a která připomíná ptačí štěbetání takhle časně ráno za jarního dne – už aby takový jarní den přišel!

A to je teprve základní úroveň, od které se odvíjí vyšší level oněch vysmívaných mimísků, příťů, těhulek a dalších. Zkuste takhle chvíli pobýt s dítětem doma a uvidíte, za jak dlouho se přistihnete, že si večer v duchu říkáte „jde se hajíčkovat“ (o svém vlastním spánku!) a vůbec věcem dáváte značně dětinská pojmenování, i když potomek u toho vůbec není. Že je to přece jen něco jiného, než používání takových výrazů na veřejnosti a s tím spojenou demonstrací ztráty své důstojnosti? Přiberte si k tomu přemýšlení skutečnost, že vaše sociální kontakty budou přece jen trochu limitované, a zároveň vaši každodennost naplní různé zvládnuté i nezvládnutí výzvy, emoce a pocity, které by člověk tak rád sdílel.

Tak jako já teď, kdy Kristýnka po obědě usnula a je vynikající příležitost napsat na sociální sítě něco jako „nejdřív jsme si ostříhali nehty (opravdu, bez zranění a jen s minimální dávkou křiku) a pak jsme si pochutnali na tátovu rizotu!“ K tomu jedna fotka obličeje s příslušně ušpiněnými ústy, nejlépe selfíčko nás obou. Nemusí to být laciný sběr lajků podle prastaré marketingové poučky, že nejlépe boduje sex, zločin, děti a zvířata, a tak jste vzali, co bylo po ruce. Je to i forma sociálního kontaktu, byť uznávám, že trochu obtížně uchopitelného pro všechny, kdo nebyli nikdy těhu.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama