Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Mobilizace nebyla na houby, vždy je co bránit

Září 38. roku bylo deštivé a houby rostly, alespoň v Podkrkonoší. Přesvědčil se o tom i můj dědeček, který přišel s plným košíkem domů, kde ho čekalo oznámení o všeobecné mobilizaci. Brzy poté už mířil s dalšími povolanými vojáky do bunkrů u krkonošského Zlatého návrší. V rámci osmičkových výročí řešíme v září to méně známé s otázkou, zda to celé nebylo na houby, když nákladně vybudovaná armáda k boji odhodlaných mužů byla po Mnichovské dohodě stažena z pozic a pohraniční území přešlo nacistům jaksi kontumačně.

Příhoda s houbami končí v rodinné kronice poznámkou o strašlivém zápachu, který dědečka přesvědčil, jak kvapný byl jeho odjezd k jednotce a jak pošetilá myšlenka, že nasbírané hřiby počestně vyčkají jeho návratu. Na stejné stránce se nachází i báseň, která vystihuje rozpoložení vojáků nemohoucích zúročit svůj výcvik – „poraženecky kráčejí ta vojska nepokořená“, konstatuje závěrečný verš předcházející popisu vyzdobeného Vrchlabí, tehdy už jen Hohenelbe, v očekávání wehrmachtu a další nacistické parády.

Otázka Měli jsme se bránit?, jejíž řešení má i tak mnoho politických, vojenských i společenských neznámých, dostává při četbě rodinné kroniky ještě rozměr osudu konkrétního člověka. V případě boje by se ubíral zcela jiným směrem, možná i k brzké oběti života, a tak jako není jasné, zda by národ jako celek takové semknutí k osamocené bitvě s přesilou skutečně obohatilo, není rovněž samozřejmé, že potupa související s Mnichovem musela vyústit v tak rozsáhlé zúčtování s dosavadním státem a v ostudnou, byť krátkou etapu druhé republiky. Mnozí z demobilizovaných vojáků si uchovali vnitřní integritu nebo osobní víru, ostatně řada z nich měla už zakrátko své hrdinství osvědčit v boji. Podobné poučení vyplývá i z nedávného výročí 68. roku – přes všechnu hořkost, zklamání a pocit zrady není na místě opuštění ideálů, tím méně kolaborace s nastoupenou tyranií.

A co ještě nám 80. výročí zářijových událostí roku 1938 říká? Třeba to, jak je důležité nezrazovat spojence, nevycouvávat z uzavřených dohod jen proto, že nám to zrovna připadá nepohodlné. Dobová rétorika Britů a Francouzů, kteří varovali před vtažením svých zemí do lokálního sudetoněmeckého sporu, se dost značně zrcadlí v alibismu mnoha našich politiků k řadě současných otázek, o nichž se nám snaží namluvit, že nás nepálí a nebudeme se proto podílet na jejich hašení. Jednou z nich je přímo ukázkový iredentismus, jehož následkem je ruská okupace Krymu a Ruskem živená válka na východní Ukrajině. I v roce 2018 je konec září deštivý a houby rostou.

Filip Breindl

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama