Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Poznejte sami sebe při setkání s uprchlíky

U některých sdělení nezáleží jen na samotném obsahu, ale také na situaci, ve které zaznějí. Jak obstojí vyjádření evropských politiků k uprchlictví nebo většinové názory české společnosti na místě, kudy jich projdou tisíce denně, například na srbsko-chorvatském pomezí v lokalitě Bapske?

Bylo by například zajímavé sledovat, jak by běženci reagovali na informaci, že je sem nikdo nezval. Pokud nemají vyloženě dlouhé vedení, už dávno jim zřejmě došlo, že je evropské země považují za problém, jehož se nejlépe zbaví tím, když ho v tichosti předají jinému státu. Hezkou ilustraci tohoto přístupu získají právě zde, na polní, naštěstí zpevněné cestě, kterou rozděluje hraniční závora, zatímco nedaleko odtud se nacházejí tři regulérní přechody včetně jednoho dálničního. Hezky stranou pohledu veřejnosti tu probíhá – protože zařídit zajíždění srbského autobusu do uprchlického tábora 15 kilometrů od hranice v Chorvatsku – absurdní procedura pochodu přes policejní stanoviště do jiných autobusů. Každému z oficiálních institucí je přitom celkem lhostejné, jak se to provede, případnou tlačenici přemůže policie násilím, jak se ostatně před nedávnem stalo, než cestu začali organizovat čeští dobrovolníci.

To jsou tedy fakt chudáci, když musí jít pěšky, řekne si možná s ironií sobě vlastní čtenář, jenž celkem souzní s mainstreamem naší politické scény a má za to, že záležitost je třeba řešit především v zemích původu utečenců, případně potopit nějakou tu loď a hlavně rozlišovat mezi ekonomickým a tím opravdovým a zřejmě oprávněným uprchlíkem, přičemž mladí muži nemají už vůbec co utíkat, nýbrž bránit svou zemi. V Bapske by si o tom s nimi mohl promluvit a vzhledem k délce čekání na přistavení chorvatských autobusů by bylo i dost času se zblízka podívat na jejich vybavení na cestu – člověk z Blízkého východu, jenž bez bot, ponožek, bundy či pláštěnky jektá zuby v deštivé říjnové noci, jistě rád předvede také to, jak přenáší spící děti zabalené do igelitových pytlů. Už proto, že by se právě od svého českého protějšku dozvěděl, že přece prchají pouze mladí muži, vždyť to píšou na internetu …

Moment překvapení z toho, že navzdory předchozí větě se na místě ozývá tolik dětského pláče tišeného mladými maminkami, by mohl nositel Jedné Jediné Uprchlické Pravdy odvrátit poukazem na nepopiratelný nepořádek a všemožné odpadky. Lidé, kteří se zahřívají čajem v kelímku a rychle osvěžují banánem, jablkem či vodou, by ho pak mohli požádat o přednášku, jak se při výzvě k urychlenému odchodu nejprve v mizerně osvětlením prostoru postarat o nalezení odpadkového koše a teprve pak o vše ostatní. Lze to spojit s poučením, jak se v chladu postarat o zahřátí jiným způsobem než rozděláním ohně. Jako ukázku evropské pořádkumilovnosti by mohl přinést fotografie z dějišť velkých hudebních festivalů pod širým nebem, fotbalových utkání nebo vlaků dopravujících na ně diváky. Pravda, dobré vysvětlení důvodů, proč banánovou slupku odhodit alespoň na kraj cesty, by tady na hranici neškodilo. Oponent uprchlického svinčíku by ale asi nebyl mocen slova poté, co by uviděl, jak si skupina syrských mladíků vypůjčila od dobrovolníků lopaty a další náčiní a vyčistila prostor poznamenaný mnohahodinovým čekáním stovek lidí na vpuštění do Chorvatska.

Reklama

Snad by bylo možné alespoň pokárat přítomné dobrovolníky za poněkud nezodpovědné počínání – nelze přece slušným chováním do našeho už tak přeplněného domu lákat další lidi z jiných kultur. Je to fakt – až utečenci odněkud napíší svým blízkým doma, že se sice málem utopili na nafukovacím člunu v Egejském moři, ještě v Turecku je okradli, v Bulharsku zmlátili policisté a ti srbští k tomu neměli daleko, za veškerou dopravu platí přemrštěné ceny a všude je neskutečně buzerují, ale v Bapske s nimi přátelsky promluvili, pak se skutečně můžeme dočkat zesílení uprchlické vlny. Sluší se jim také připomenout, že dobrý skutek bude zcela určitě odměněn zlem, vždyť nezapomínejme na všudypřítomný terorismus – při troše přesvědčivosti by pak Češi jistě naznali, že je pouze náhoda a štěstí, pokud se od nějakých 30 tisíc lidí nestali terčem ani náznaku, natož skutečného násilí. To, že jim unavení utečenci děkují, vyjadřují vděčnost a chovají se slušně, zcela jistě souvisí s orientální lstivostí a přetvářkou a bezpečnější je se namísto těmto nevyzpytatelných lidí raději věnovat pořadatelské službě mezi zmíněnými předvídatelnými hooligans či návštěvníky open-air festivalu.

A na závěr zcela bez ironie: Nelze se vysmívat starostem, co Evropě i zemím původu přinese skutečnost, že jen jedním místem, byť v současnosti zřejmě nejfrekventovanějším, projde jen za tři noci ekvivalent obyvatelstva menšího města. Navíc při setkání s některými z nich a naslouchání jejich komunikační mantře „Syria, Damascus“ se nelze zbavit podezření, že se tu vykládá pohádka. V dešti a tmě poblíž hranice a v tlačenici stále se obměňujících lidí však člověku nejlépe dojde, do jakých mimoběžností strach a další elementy celou debatu zavádějí. Všechno má svůj čas – ten vhodný pro vytvoření dobré, funkční a humánní evropské migrační strategie už uplynul před nějakými pěti roky. Nechat lidi zbytečně strádat a vystavovat je různým zločincům jen proto, že nejsme schopni se shodnout na účinném modelu, je hloupost a ostuda. Každý, kdo přijede na čáru v srbochorvatském Podunají bez klapek na očích, se o tom může přesvědčit.

Filip Breindl

foto: Pavel Šaněk, Pavel Kunčar

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama