Už třetí pětiletí, z pozice nejprestižnější politické funkce, to tu řídí Brouk Pytlík.
Co naděláte…
hlavně u toho renče.
]]>Kdo byl přítomen návštěvy papeže 1995, a stál kousek pod Sv. Kopečkem, jistě pamatuje na skandování shora soudružským stylem z lampačů: Ať-ži-je-pa-pež!
Ještěže (ve smyslu naděje) poblíž pokuřovali řidiči autobusů městských linek.
Z jejich úst harmonizovalo ironické: Ať-ži-je-první-máj!
V případě Okolního se věci mají velmi podobně.
Též poválečná SRN měla svého prvního Václava coby tatínka, Francie též; zmiňovaný Churchill (v souvislosti s Václavem III. věru prčovní obraz) dokázal zas být tata až rázu vaculíkovského.
Otázka na věštkyni Pýthii na trojnožce sedící (pokud je zhulená, tak Libunu): Do čtvrtice všeho dobrého, anebo autobusácká prča navždy?
]]>Leč alibizovat Dohodu pekařů (týkající celostátní nekvalitní výroby a prodeje mizerný rohlíků za cenu rohlíků řádných) modifikací jejího titulu coby Dohodu o pečivu na věci jakosti housek nic nemění.
A nahradím-li eufemismus Nezakopnutí slovem Bylajífuk, už zjevuje se to Našo.
Stýská se tedy většině… po jekotu Ať-ži-je; ona paternalismus ráda? Patronáty, ochranu?
Národ slabých mužů a krásných domin touží po Tatíčkovi; měl jich na papíře dost; zbytek mu čitelně zesumírovali naši dějepisci a literáti („Literatury malých národů – jen deskripce to vlastních dějin“, Franta Kafka, Deníky).
]]>