Jistě ne každý sdílí jistý stesk po době, kdy blikotavá lampička ozařovala zasněženou cestu tichou krajinou na roráty v promrzlém kostelíku. Na druhou stranu neznám nikoho, kdo by tvrdil, že se přímo vyžívá v předvánočním shonu, zbožňuje tlačenice, stres, přeplněné obchody i strkanice před stánky na tzv. vánočních trzích. Jak je tedy možné, že se vždy ve veřejném prostoru víceméně prosadí ono tolik nevážené komerční pojetí?
U nákupních center je to vcelku pochopitelné, na hlavní vánoční sezóně závisí celková úspěšnost podniku, proto trvá někdy od října až do 24. prosince (pak už musí lidé pracující v tomto sektoru koled až po uši a doma si zřejmě pouštějí plážové hity). Kdo se tam v tuto dobu vydává, s jistou přemírou kýče a velkým přeplněním prodejen zákazníky počítá, nevkusu se zasměje a sníženou míru komfortu připočte iracionálnímu pocitu, že by to měl až moc snadné, kdyby dárky pro své blízké nakupoval přes internet.
Jak je to ale u městských center, která jsou v souladu se sezónou provoněna svařeným vínem, ale trochu navíc prosycena davovostí, komercí, přesvětlením? Pravda, v něčem by snad prostředí mohlo ubrat, především v touze vystavovat od konce listopadu jesličky kombinované s častým motivem Santa Clause a také v redukci hudební stránky na koledy, případně strašlivou normalizační odrhovačku o tom, jaké nesnáze přinášejí stranou trpěné svátky. Daleko větší škody na atmosféře – zvláště když prostředí se v mnohém proměnilo k lepšímu od provedení a la asijská tržnice – však působí chování, které v danou chvíli nepřipomíná ony adresáty vánočního poselství, totiž „lidi dobré vůle“.
Advent totiž lze prožít mnoha způsoby a jedním z nich je v souladu s duchem doby a stejně jako jindy požadovat prožitek – vydat se na náměstí posoudit, jak radnice rozhází obecní statisíce za přemíru světel, zlobit se na ty, kteří měli stejný nápad, prostor přeplnili a blesky svých aparátů ruší pořízení mého stěžejního snímku, do případného hněvu, když se světla nerozzáří, pak vložit veškerou frustraci z toho, že se na všechno čekají fronty, že je před námi generální úklid domácnosti a že kolegyně v práci avizovala pečení neznámého druhu cukroví.
Zůstávají ovšem místa ve veřejném prostoru, kde převažuje atmosféra očekávání, radosti a oné dobré vůle, kde se jaksi ví, jak cenné je počkat si na správný okamžik pro rozsvícení stromku či postavení jesliček při současném vědomí, že tyto věci jsou stejně podružné. Řeč není pouze o promrzlých, někde ovšem vytápěných kostelících při rorátních bohoslužbách, které jsou jakousi esencí adventu. Ať se nám daří tato místa v našem okolí objevovat a ještě lépe vytvářet!
Filip Breindl
