Reklama
 
Blog | Filip Breindl

Konec trumfování sudetoněmeckou kartou v nedohlednu

Ani 70 let od porážky nacismu a odsunu německých obyvatel Československa nemizí takzvaná sudetoněmecká otázka ze seznamu témat naší politické scény. Čas od času některý z jejích aktérů usoudí, že svým zájmům poslouží, když vynese kartu údajné hrozby pro naše pohraničí. 

Naposledy se do pestrobarevného šiku těchto hlasatelů obav před údajným sudetoněmeckým nebezpečím (Miroslav Sládek, Jana Bobošíková, tvůrci prezidentské kampaně Miloše Zemana a další) připojil také hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek, když se razantně vymezil proti Deklaraci smíření a společné budoucnosti přijaté tento týden brněnským zastupitelstvem i proti konání vzpomínkových akcí na jeden z největších poválečných excesů – masové vypuzení Němců z Brna v posledních květnových dnech roku 1945.

Hašek například tvrdí, že „na události konce války nelze nahlížet očima 21. století“. Snad mu více vyhovuje perspektiva století minulého, která se v době zadrátování Evropy projevovala silnými slovy o sudetoněmeckých revanšistech a válečných štváčích. Ve skutečnosti právě sedmdesátiletý odstup je vhodný k tomu, aby odstranil vlivy emocí z jednotlivých křivd nebo naopak tendence k jednostrannému sebeobviňování, a nabídl střízlivý pohled v intencích dokumentu brněnských zastupitelů – bez zastírání historického kontextu nacistických zločinů spáchaných v naší zemi, ale také bez zastírání nepřiměřenosti msty, především v míře násilí a uplatňování kolektivní viny.

Hašek také deklaraci považuje za jednostrannou a postrádá vstřícné gesto druhé strany. Ve skutečnosti ale na všechny své otázky uvedené větou „kdo se omluvil …?“ najde odpověď už třeba v Česko-německé deklaraci z roku 1997, v níž z německé strany nejenže zaznívá omluva za zločiny nacistické diktatury, ale je uvedeno i porozumění pro skutečnost, že počínání německé strany od roku 1938 (tedy včetně podílu části sudetoněmeckého obyvatelstva) vytvořilo atmosféru pro poválečné vypořádání v duchu odplaty.

Reklama

Je škoda, že i v roce 2015 dostává sudetoněmecká otázka prostor v kampaních ne zrovna okrajových politiků, ale pragmatikům Haškova typu lze těžko zazlívat, že je může inspirovat například předloňský úspěch honu na možnou „sudeťáckou“ první dámu. Pozitivní naopak je, že jiná část politické reprezentace svou kůži na trh nese a zdánlivě silnou kartu se snaží přehrát.

Filip Breindl